Obyčejní muži v neobyčejné době

31. 5. 2017  •  publikoval(a): Kateřina Nimrichtrová  •  rubrika: Archív - exkurze

20. května 2017

Jaroslav Vacek

Jaroslav Vacek se narodil 10. 11. 1894 do rodiny sedláře Josefa a jeho ženy Marie. Vychodil obecnou a měšťanskou školu a pak se vyučil truhlářem.

V říjnu 1913 nastoupil vojenskou službu u 75. pěšího pluku, kde ho zastihlo vypuknutí 1. světové války. Na východní frontu Vacek odešel s 10. dragounským plukem (Praha). Do zajetí se dostal již 4. 12. 1914 v Karpatech. Vacek chtěl vstoupit do České družiny, ale nezdařilo se. Proto vstoupil do srbské armády, kde sloužil asi 10 měsíců u 4. pluku v Oděse. Do ruské legie byl zařazen 14. 10. 1916 do 1. záložní roty, 30. 10. 1916 přidělen k 9. rotě 2. pl. (Zborov) a nakonec od 7. 7. 1918 sloužil v 1. eskadroně 1. jízdního pluku Jana Jiskry z Brandýsa. Na Rusi se zřekl katolictví a přijal 28. 12. 1916 pravoslaví a s ním i jméno Nikolaj (Mikuláš). V druhé polovině roku 1917 Vacka povýšili na svobodníka a dne 18. 9. 1918 na desátníka.

Při ústupu legií po magistrále navštívil Vacek se svými spolubratry z 1. jízdního pluku taneční zábavu v Krasnojarsku, kde se 2 legionáři od 10. pl. chovali nepřístojně a nechtěli toho nechat. Vacek a jeho přátelé se s nimi rozešli v dobrém. O pár dnů později byli povoláni zpět do Krasnojarsku k soudu, protože jeden z legionářů-výtržníků byl mrtvý. Proto „pobývali“ všichni čtyři v Krasnojarsku u polního soudu od 28. 4. do 12. 9. 1919 (4 měsíce – červen až září – seděli ve vyšetřovací vazbě). Až soudní líčení Vacka a jeho druhy zbavilo viny. Následně se všichni čtyři vrátili k pluku. Jenže byly přibližně o dva měsíce později opět obesláni k soudu. Dva z nich zůstali, Vacek a poslední ze čtveřice 4. 12. 1919 opustili čs. vojsko ve stanici Zikovo a doufali, že se v republice dovolají spravedlnosti. Vacek se vrátil do ČSR 4. 9. 1920.

Po návratu domů Vacek pracoval jako truhlářský pomocník v dílně pana Františka Vitouška. V lednu 1922 začal pracovat jako pomocný dozorce vězňů u Krajského soudu v Táboře, roku 1938 se stal vrchním dozorcem. Během okupace se Vacek stal čelním představitelem odbojové skupiny Krajský národně revoluční výbor. Tato skupina ukrývala parašutistu Františka Pospíšila, který se dostal do protektorátu na konci dubna 1942 s výsadkem Bivouac. Byl na něj nasazen Karel Čurda. Díky tomu došlo k odhalení skupiny a mnoho jejích členů skončilo na popravišti: Jaroslav Vacek 23. 8. 1944 v Drážďanech, Jan Žalda a Jan Jirovský (oba ze Soběslavi) 7. 6. 1944 v Drážďanech a další.

Václav Kaplický

            Václav Kaplický se narodil 28. 8. 1895 v Červeném dvoře u Tábora do rodiny správce dvora Emanuela a Josefy Kaplických. Mezi lety 1904–1914 žil v Táboře na Klašterním náměstí v čp. 40. Vychodil obecnou školu, 2 ročníky c. k. gymnázia, jeden ročník měšťanky a poté nastoupil do tercie na reálném gymnázium. Maturoval na počátku července 1914. Díky strýci Emanuelu Fritschovi, který pracoval v Českých Budějovicích u dráhy jako přednosta sekce pro udržování tratě, začal pracovat jako pomocný dělník v jeho kanceláři. Bohužel ani práce na dráze ho nezachránila před odvodem (únor 1915).

Dne 15. 3. 1915 narukoval k 75. pěšího pluku do Jindřichova Hradce. I když měl Kaplický možnost stát se důstojníkem, odmítl to a zařadil se do řad pěchoty. Díky tomu byl povýšen na svobodníka. Během výcviku onemocněl tyfem. Lékařskou prohlídkou byl uznán neschopným služby a následně zařazen ke strážní rotě. V dubnu 1915 se 75. pěšího pluk přesunul do Debrecína. Před Vánoci 1915 šel Kaplický opět na lékařskou prohlídku, která ho uznala schopným vojenské služby. Na Štědrý den 1915 odjel na haličskou frontu.

Dne 10. 8. 1916 sběhl k Rusům u Zalužce. Po několikadenním vysilujícím pochodu téměř bez jídla a vody Kaplický onemocněl úplavicí. Léčil se v zajateckém táboře v Berdičevu. Poté byl s dalšími převezen do zajateckého tábora Dárnice u Kyjeva, kde v září 1916 vstoupil do legií. Výcvik prodělal v Borispolu v záložním praporu. Na jaře 1917 se Kaplický dostal na frontu v Dobrujsku, kde bojoval v 9. rotě 1. pluku. Nedlouho po bitvě u Zborova byl Kaplický v legiích poprvé povýšen na svobodníka a 5. 1. 1918 na desátníka. Zúčastnil se celého Tarnopolského ústupu po bitvě u Zborova (červenec 1917), bojů proti bolševikům: Penza, Samara, Ufa, Simbirsk, Kazaň, Kamenný Brod, Bišindy a Karamely (1918), účastnil se ochrany magistrály v okolí Kanska (únor–květen 1919). Kaplický u 3. praporu působil jako důvěrník a stal se sekretářem plukovního zastupitelstva. Kvůli účasti na 2. zakázaném sjezdu (červen 1919) v Irkutsku byl prohlášen za zběha a vymazán ze seznamu 1. pluku. Společně s 53 delegáty byl vězněn na Glaskově v domě invalidů a v garnizonním vězení na Zvězdočce u Irkutska, poté v internaci na mysu Gornostaj a na Ruském ostrově u Vladivostoku. Do ČSR se vracel v internaci na lodi Shunko Maru (15. transport, vyjel 24. 12. 1919).  Do Terstu loď přijela 20. 2. 1920. Sjezdoví delegáti nebyli nikdy souzeni, ani očištěni. Po návratu začal pracovat na sekretariátu Svazu československých legionářů na ministerstvu národní obrany.

Alois Samec

Alois Václav Samec se narodil 16. 6. 1874 v Čelkovicích čp. 33 do rodiny gruntovníka Františka Samce a jeho manželky Kateřiny. V roce 1902 nastoupil na táborské c. k. vyšší gymnasium jako suplující učitel a od 1. 9. 1904 jako řádný profesor. Samec byl klasický filolog, učil češtinu, latinu a řečtinu. Kromě výuky měl prof. Samec na starosti učitelskou knihovnu a archeologické sbírky. Při podzimním odvodu 1914 byl prof. Samec uznán způsobilým nástupu vojenské služby, nastoupil 28. 12. 1914 k 28. domobraneckému pluku (Písek).  Prof. Samec bojoval na východní frontě, kde obdržel za své činy odznak Signum laudis, ale již v době (konec roku 1915), kdy dlel v zajetí. Do zajetí se se dostal 4. 5. 1915. Nejprve pobýval v zajateckém táboře v Astrachani a od jara 1916 v Caricynu (Volgograd). Zde vstoupil na jaře 1918 do čs. legií. Bojoval proti bolševikům na kungurské frontě a nakonec působil ve štábu čs. vojska. Ve Vladivostoku vytvořil v roce 1919 seznam legionářů z Tábora. Do ČSR se vrátil na lodi President Grant (23. transport) v červnu 1920. Až do konce roku 1933 učil opět na gymnáziu. Zemřel v Počátkách 19. 5. 1953.

František Hanzal

František Hanzal se narodil 28. 11. 1887 v Sedlečku u Soběslavě čp. 12 do rodiny sedláka Matěje Hanzala a jeho ženy Rozálie. Všechny školy (obecnou, měšťanku a Učitelský ústav) absolvoval v Soběslavi. Svou učitelskou kariéru zahájil 14. 10. 1908 na obecné a měšťanské škole chlapecké Staré Město v Táboře. Jako vojín u 75. pěšího pluku absolvoval boje v Srbsku a poté na italské frontě. Při ranním bodákovém útoku 29. 10. 1915 padl u Zagory. V den 2. výročí jeho smrti byla v budově školy odhalena pamětní tabulka Františka Hanzala s nápisem „Za vlast“.

Alois Vosátka

            Alois Vosátka se narodil v Táboře 15. 6. 1886 v Táboře do rodiny pekaře Františka Vosátky a jeho ženy Barbory. V Táboře vychodil obecnou a měšťanskou školu a poté ještě průmyslovou školu pokračovací.

Před válkou pracoval jako pekař. Na základě částečné mobilizace nastoupil k 28. zeměbraneckému pluku (Písek) 27. 8. 1914. Nedlouho poté v prvních srpnových dnech odjel na srbskou frontu. Do zajetí padl na konci roku 1914 u Kosmaje. Patrně na začátku roku 1915 byl převezen na italský ostrov Asinara do zajateckého tábora. Dne 30. 3. 1918 vstoupil do francouzských legií, zařazen do 22. pluku.  Dosáhl hodnosti desátník. Pracoval v telegrafním oddělení. Vosátka získal Francouzský a Československý válečný kříž. Po válce se Vosátka oženil s Karlou Novotnou a začal pracovat v táborské tabákové továrně.

Karel Müller

Karel Müller se narodil 27. 10. 1889 do početné rodiny soudního sluhy Josefa Müllera a Barbory rozené Tvrzníkové. Vychodil obecnou školu a poté reálné gymnázium. Následně nastoupil jako praktikant do městské spořitelny (Žižkovo náměstí čp. 3/4). Karel Müller byl společensky a umělecky založený člověk. Hrál na několik hudebních nástrojů, zpíval, hrál divadlo, jako sokol působil v zábavním odboru.

Při částečné mobilizaci 27. 7. 1914 narukoval jako rezervní důstojník k 11. zeměbraneckému pluku (Jičín), s nímž odešel na východní frontu. Nedlouho poté přešel do zajetí u Ryglice s celou svojí četou 21. 12. 1914. Vzápětí se přihlásil jako dobrovolník do České družiny a zařazen do 3. roty. Na konci roku 1915 povýšil na podporučíka a v listopadu 1916 na poručíka. Až do podzimu roku 1916 bojoval Karel Müller na haličské frontě a poté na karpatské. Stal se velitelem 5. roty 1. pluku (9. 7. 1916) V předvečer bitvy u Zborova podnikl Karel Müller se svými muži jednu ze svých nejúspěšnějších rozvědek (přes 20 zajatců), která dopomohla k vítězství našich legionářů. Díky tomu, že ráno těsně před vypuknutím bitvy byl raněn velitel I2. praporu 1. pluku Husák, povýšil Karel Müller na jeho místo. Za udatné činy u Zborova byl Karel Müller několikanásobně vyznamenán: zbraň řádu sv. Jiří a kříž sv. Jiří IV. stupně, kromě těchto vyznamenání už vlastnil řád sv. Anny III. stupně s meči a stuhou a řád sv. Stanislava III. stupně s meči a stuhou.

V létě 1917 převzal velení 1. praporu 1. pluku a na podzim se stal členem divizního důstojnického soudu cti. Na přelomu let 1917 a 1918 studoval ve škole pro velitele praporu a nedlouho po svém návratu k jednotce byl jmenován zástupcem velitele pluku (náměstkem) kapitána Stěpanova. V této době československé jednotky ustupovali na východ do Vladivostoku. Müller se stal velitelem transportu (štábní vlak a ranění) na východ. Dne 27. května 1918 došlo k přepadení vlaku bolševiky ve Zlatoustu. Čechoslováci se ubránili, ale postup po dráze nebyl možný. Všichni kromě raněných absolvovali pochod přes Ural do Čeljabinsku/Jekatěrinburgu.

Po Zlatoustském incidentu byl Karel Müller převelen ke štábu 1. divize a následně zahájeno vyšetřování. V září 1918 se stal velitelem 2. praporu 12. pluku. Posledním Müllerovým působištěm se stal Jekatěrinburg, kde působil jako velitel města. Dne 29. prosince 1918 zemřel na otravu krve v místní nemocnici. V rodném Táboře byla Karlu Müllerovi odhalena 10. června 1934 pamětní deska na radnici (Žižkovo náměstí čp. 3/4), která byla odstraněna z rozkazu německých úřadů v červenci 1940.

Bohumil Müller

Bohumil Müller se narodil 28. 7. 1881 v Táboře. Po absolvování obecné školy vystudoval c. k. gymnázium na Klášteráku a právnickou fakultu na české univerzitě v Praze. Dne 18. 8. 1913 se oženil s Marií Švecovou ze Smolče.

V době vypuknutí války pracoval v Táboře u okresního soudu. Na frontu odešel se 75. pěším plukem v hodnosti praporčíka. Na karpatské frontě upadl do zajetí 26. 5. 1915. Už roku 1916 se Bohumil Müller na základě vyzvání v novinách přihlásil jako soudce do ústředí v Kyjevě. Nemohl se však do Kyjeva dostat, i když mu pomáhal jeho bratr Karel. Do legií se přihlásil v Galiči v srpnu a znovu 18. 12. 1917. V únoru 1918 byl zařazen do 2. záložního pluku (10. pluk Jana Sladkého Koziny) Bojových akcí se neúčastnil, pracoval jako soudce. Do legií nastoupil v hodnosti vojín/střelec, 17. 8. 1918 byl povýšen na svobodníka, 24. 5. 1919 na soudce-praporčíka a 13. 9. 1919 na soudce-poručíka. V létě 1918 Müllera odveleli do Vladivostoku, kde absolvoval několik kurzů a následně začal pracovat jako písař. V prosinci 1918 jmenován soudcem-laikem u dočasného polního soudu. V květnu 1919 nastoupil jako vyšetřující soudce v nově zřízeném soudním oddělení při štábu československých vojenských částí Dálného Východu ve Vladivostoku. Dne 15. 9. 1919 předstoupil před vojenskou lékařskou komisy, která zjistila, že trpí těžkou neurasthenií (chronický únavový syndrom). Nedlouho poté, 22. 11. 1919, nastoupil na loď Italy Maru (11. transport), která obeplula Asii a přistála v Terstu 6. 1. 1920. Do ČSR se vrátil 11. 1. 1920.

V rodném Táboře pokračoval v kariéře soudce – rada zemského soudu v Táboře. Po skončení 2. světové války předsedal lidovému soudu.

František Hlinovský

František Hlinovský se narodil 7. 10. 1886 v Kliměticích čp. 7 nedaleko Sedlčan do rodiny čeledína Františka Hlinovského a Františky rozené Dolejšové. V době vypuknutí války pracoval na Smíchově v Ringhofferových závodech jako natěrač a malíř pokojů. Dne 14. 5. 1915 se František Hlinovský dostavil k vojenskému odvodu. I když byl uznán schopným služby, pracoval nadále v továrně, která byla pod vojenskou správou. Nedlouho poté se Hlinovský s několika spolupracovníky ohradil proti popravě Josefa Kudrny ze 102. pěšího pluku, což mu vyneslo odchod k 28. zeměbraneckému pluku do Benešova (srpen 1915). Nedlouho poté byl převeden k 7. zeměbraneckému pluku, s nímž odešel na konci září 1915 na haličskou frontu. Na frontovou linii u Kolků se František Hlinovský dostal na konci října 1915.

Poměrně záhy se smluvil s několika spolubojovníky, že při nejbližší příležitosti sběhnou k Rusům. Příležitost se naskytla 9. listopadu 1915 při ruském útoku. Hlinovský utržil lehký průstřel lýtka. Po krátkém pobytu v zajateckém táboře v Dárnici se přihlásil s dalšími na práci do Bachmače. Na počátku roku 1916 Hlinovský těžce onemocněl (zánět žaludku, revma). V nemocnici v Konotopu se naučil azbuku a rusky. Do čs. legií byl František Hlinovský přijat v červenci 1917. Lekařská prohlídka ho uznala neschopným řadové služby a tak se stal sanitářem u 1. čety 4. roty 3. pluku Jana Žižky.

V lednu 1918 Hlinovský opět těžce onemocněl (zánět plic a břišní tyf). Ještě v době léčení započal cestu na východ až do Čeljabinsku. Zde pracoval v 1. Česko-slovenské nemocnici, kde na podzim onemocněl skvrnitým tyfem. Po vyléčení ho lékařská komise uznala neschopným jakékoli služby. Od 21. 12. 1918 pobýval v invalidovně v Jekatěrinburgu. Na počátku ledna 1919 byl Hlinovský společně s dalšími invalidy odeslán do Vladivostoku, kde 14. února 1919 nasedli na anglickou loď Madras. Do Neapole dorazili 13. 4. 1919. V ČSR Hlinovský strávil další čtyři měsíce ve vojenské nemocnici v Karlíně na léčení. Během této doby se oženil s Annou Krejčovou z Polánky u Chotovin. V září 1919 nastoupil u československých drah v Táboře.

Jan Broum

Jan Broum se narodil 2. 5. 1890 v Táboře v Ústecké ulici čp. 490 do rodiny Jakuba a Františky Broumových. Vychodil obecnou a měšťanskou školu a pak se vyučil kameníkem.

V říjnu 1912 Broum nastoupil prezenční vojenskou službu u rakousko-uherského námořnictva v Pule. Sloužil na c. k. chráněném křižníku Kaiserin Elisabeth jako topič. Dne 19. 8. 1913 vyplul křižník na svou poslední velkou plavbu. Jel vystřídat chráněný křižník Kaiser Franz Joseph I. do čínské kolonie Rakousko-Uherska. Úkolem křižníku bylo křižovat zdejší moře. V době vypuknutí 1. světové války byla Kaiserin Elisabeth jedinou Rakousko-Uherskou válečnou lodí, která nebyla uzavřena v Jaderském moři. Kaiserin Elisabeth se uchýlila k německým spojencům na jejich základnu Tsingtau (Čing-tao, Qingdao) na Šantungském poloostrově, kterou následně obklíčili Japonci a Britové.

Ke konci srpna byl křižník odzbrojen a většina posádky odjela na Rakousko-Uherská území: do Tientsinu nebo na velvyslanectví do Pekingu. Brzy se rozkazy změnily, velká část posádky se vrátila na loď, necelá stovka mužů zůstala na území mocnářství, mezi nimi i Jan Broum. V noci z 1. na 2. 11. 1914 posádka potopila Kaiserin Elisabeth. Dne 7. 11. 1914 Tsingtau kapitulovalo. Všichni obránci byli převezeni do japonských zajateckých táborů.

Jan Broum dlel až do 14. 8. 1917, kdy Čína vyhlásila válku Rakousko-Uhersku, na pekingském velvyslanectví. Poté pobýval v zajateckých táborech Si-jnan (Shi-Youan) a Van-shou-sse (Wan-džou-tze). Několikrát se pokoušel dostat do legií. Do Vladivostoku se Broum a dalších 17 mužů dostali v podstatě ve stejnou dobu jako jejich spolubojovníci z Kaiserin Elisabeth z japonského zajetí (25 mužů) v dubnu 1919.  Broum byl zařazen do Námořního oddílu a stal se členem posádky první československé válečné lodi Legie. Dne 15. 8. 1920 vyplula Legie jako 35. transport do Evropy. V Terstu loď přistála 12. 10. 1920. Jan Broum pak nastoupil jako topič u drah v Táboře.

Mgr. Lenka Vandrovcová