Jordán a vodárna Rytíř

24. 5. 2016  •  publikoval(a): Kateřina Nimrichtrová  •  rubrika: Archív - exkurze
Vodárna Rytíř

21. května 2016 

Se sobotníky jsme se v květnu vydali k Jordánu a do úpravny vody Tábor – Rytíř, kde jsme absolvovali prohlídku pod vedením pana Fišera. Prohlédli jsme si novou úpravnu (uvedena do provozu roku 1979), strojovnu (původní vodárna Rytíř, uvedena do provozu roku 1936) a starou úpravnu (uvedena do provozu roku 1969). Úpravna vody prošla v letech 2005–2006 kompletní revitalizací. V současnosti je úpravna zakonzervovaná, ale během jednoho dne ji lze uvést do provozu. Tábor je zásobován pitnou vodou z vodní nádrže Římov. V případě, že by došlo k výpadku dodávky vody z Římova, je možné ji nahradit vodou z Jordánu upravenou na Rytíři. Úpravnu vody provozuje Jihočeský vodárenský svaz.

Náplní květnové vlastivědné vycházky byla nejen výstavba vodárny na Rytíři, ale i historie údolní nádrže Jordán, její výzkum, který provedl Rafael Maria Boušek, a rostlinstvo a živočišstvo uvnitř nádrže i v jejím okolí. Jordán je nejstarší údolní nádrží ve střední Evropě. Byl založen v roce 1492 přehrazením Košínského (Tismenického) potoka. Nádrž získala své jméno podle biblické řeky Jordán ve Svaté zemi. Hráz Jordánu byla dokončena v roce 1509. Táborští obyvatelé vybudovali nádrž jako zdroj pitné vody, až později se začala využívat k chovu ryb, ale pro kaprovité ryby byla kvůli své hloubce nevhodná. Voda z Jordánu byla do města přivedena dřevěnými rourami a vodním strojem do několika kašen. K vypouštění nádrže sloužily dvě spodní a jedna horní výpusť, které byly naposled použity v roce 1830. Vypouštění Jordánu trvalo čtyři dny, ale jeho napuštění se protáhlo i na půl roku. Kvůli výstavbě železniční dráhy císaře Františka Josefa došlo k zasypání části nádrže, čímž se její rozloha zmenšila na 51,77 ha. Několik údajů o Jordánu: délka 3 km, maximální hloubka 12,5–18 m, objem 3 miliony m3, výška hráze 20 m a délka hráze 284 m.

V Jordánu žije mnoho druhů ryb, např. kapr obecný, lín obecný, štika obecná, candát obecný, pstruh duhový, cejn velký, sumec velký a úhoř říční. Kromě ryb najdeme v nádrži i mlže: škeble rybničná, škeble říční, velevrub malířský a velevrub nadmutý. Kolem Jordánu rostou různé druhy travin a dalších nižších rostlin, ze stromu potom javory, lípy, vrby, jasany, hlohy a jiné.

Výzkum vodní nádrže Jordán provedl v letech 1930 a 1931 profesor táborského gymnázia Rafael Maria Boušek (20. 6. 1892–27. 1. 1969), průkopník české herpetologie. V první polovině roku 1930 provedl celkem 196 měření, které měly odhalit, jak je Jordán ve skutečnosti hluboký. Ve městě kolovaly zvěsti, že nádrž je hluboká, jak je vysoká věž děkanského kostela, cca 78 m. Rafael Boušek při svých měřeních zjistil, že největší hloubky dosahuje nádrž v prostoru mezi dnešní Jordánskou pláží (bývalá Sokolská plovárna) a hrází. Hloubka činila 12,5 m. Předpokládalo se, že velké hloubky Jordán dosahuje i pod Rytířem, ale Boušek zde naměřil „pouhých“ 8 m. Již ve třicátých letech minulého století využívali táborští obyvatelé Jordán jako skládku. Profesor Boušek zde našel konve, železná kuchyňská kamna, střepy, láhve, různé nádoby, nábytek, hadry, pošlá zvířata a další. Doufejme, že po revitalizaci Jordánu se k němu budeme chovat lépe než v minulosti.

S pitnou vodou v Táboře byly již od jeho založení nemalé problémy. Staré Město se nachází na ostrožně nad Lužnicí na nepropustném podloží, které nezadržuje vodu. Jako trvalý zdroj pitné vody byla od roku 1492 budována údolní nádrž Jordán. Naštěstí se nikdy v minulosti nestalo, že by v době obléhání či průtahů cizích vojsk nepřítel otrávil vodu. Vypouštění Jordánu způsobovalo problémy v zásobování města vodou a rovněž znemožňovalo práci mlýnů na Tismenickém potoce. Intervaly vypouštění Jordánu se začaly zvyšovat postupně ze čtyř až na 12 let. V průběhu 19. století začal narůstat počet obyvatel, pro něž voda z nádrže nemohla do budoucna stačit. Proto byla roku 1892 vyhloubena studna na Zavadilce, další v roce 1909 (vrtaná artézská studně) a poslední v roce 1929. Již před I. světovou válkou zvažovala městská rada a okresní úřad výstavbu vodovodu, který měl do Tábora přivézt vodu z Chýnova. Na vodovod byly vyčleněny i peníze, ale projekt zhatilo vypuknutí I. světové války. Po válce se městská rada k projektu „chýnovského vodovodu“ nevrátila, neboť náklady na stavbu byly příliš vysoké. Další jednání o výstavbě nového vodovodu začaly na počátku třicátých let 20. století. Městská rada nechala provést řadu sond, které měly najít vodu v okolí Tábora. Bohužel kolem Tábora nebyly nalezeny žádné podzemní nádrže s vodou. Do tohoto projektu město „nasypalo“ 1 milion korun, aniž by byl splněn jeho účel. Městská rada začala prosazovat výrobu pitné vody z Jordánu, proti čemuž se vzedmula vlna odporu ve městě i v okolí, neboť k novému vodovodu se měly připojit i okolní obce. „Jordánku“ nikdo pít nechtěl. V únoru 1934 městská rada odsouhlasila výstavbu jordánského vodovodu s tím, že bude zachován vodovod s pitnou vodou ze Zavadilských studní (ve stojáncích).

V květnu 1935 jednala městská rada o koupi pozemků pro výstavbu vodárny a vodojemu. Na stavbu vodárny město zakoupilo pozemek o rozloze cca 8 ha od Františka Rytíře za 40.000 Kč v lokalitě na Rytíři a na vodojem pozemek o rozloze cca 10 ha od pana Bílého za 50.000 Kč nad čekanickým hřbitovem. Městská rada vypsala výběrové řízení na výstavbu vodárny a vodojemu. O stavbu vodárny a vodojemu se ucházeli: Ing. Bellada, Ing. Brázdil a Ješ, Ing. Čeněk Pštross, Ing. Antonín Hrázský a spol., Ing. Hlava a architekt Lang z Tábora. Zadání výstavby projednala městská rada 14. června 1935 na svém zasedání. Stavba vodárny na Rytíři a výtlačného potrubí byla zadána firmě Ing. Čeňka Pštrosse z Prahy a stavba vodojemu a rozvodného potrubí firmě Ing. Antonína Hrázského z Mladé Boleslavi. Stavební parcely byly firmám předány 15. června. Plán výstavby počítal s dokončením staveb do 15. prosince 1935. Fasády, omítky, oplocení a úpravy okolí měly být hotovy do června 1936.

Ještě v průběhu května 1935 městská rada vypsala další výběrové řízení na dodání filtračního zařízení, strojního zařízení a elektrotechnického zařízení. O zakázku se ucházely firmy Českomoravská Kolben-Daněk (filtrační, strojní a elektrotechnické zařízení), Elektrál České Budějovice (filtrační zařízení), Škodovy závody (strojní a elektrotechnické zařízení), Ing. Janka a spol. z Radotína (strojní, elektrotechnické a filtrační zařízení), Bratři Krchové z Tábora (elektrotechnické zařízení), Ostra z Prahy (filtrační zařízení), Ing. Kohn (filtrační zařízení). V srpnu 1935 rozhodla městská rada o zadání dodávek zařízení. Českomoravská Kolben-Daněk zhotovila strojní a elektrotechnické zařízení za 389.989 Kč (elektrotechnické zařízení provedla táborská firma Bratří Krchové) a firma Ing. Kohna dodala pět filtrů značky Torpédo za 274.415.50 Kč. V průběhu výstavby vodárny bylo dokoupeno filtrační zařízení elektrál (250.000 Kč) od firmy Elektrál z Českých Budějovic, což zpozdilo dokončení vodárny.

Kvůli výstavbě nové vodárny a vodovodu se muselo opravit a vyměnit vodovodní potrubí ve městě o délce 21,4 km. Stará vodovodní síť by nevydržela tlak vody z nového vodojemu, z něhož se voda do města dostala potrubím o délce 1,5 km samospádem. Potrubí z čekanického vodojemu se napojovalo na vodovodní síť v prostoru před železničním nádražím.

Výstavba jordánského vodovodu, vodárny a vodojemu byla financována půjčkou, státní a zemskou subvencí a příspěvkem ministerstva sociální péče (600.000 Kč). Příspěvek ministerstva sociální péče byl podmíněn zaměstnáváním nezaměstnaných dělníků, kteří brali podporu a účastnili se stravovacích akcí. Stavbu vodárny na Rytíři zpomalila i stoupající voda v Jordánu v říjnu 1935 a na přelomu prosince 1935 a ledna 1936. Stoupající voda znemožnila ražbu sedmdesáti metrové štoly, která spojovala vodárnu s Jordánem. Voda z Jordánu se čerpala z hloubky 7 m pod normální výškou hladiny.

Jordánský vodovod, vodárna a vodojem byly dokončeny na přelomu května a června 1936. Nový vodovod byl spuštěn do provozu na přelomu června a července 1936. Městská rada rozhodla na svém zasedání, že slavnostní předání vodárny a vodojemu proběhne v neděli 13. září 1936. Podle původního odhadu měly náklady na výstavbu činit 3,387.897, nakonec se vyšplhaly na 4,879.773 Kč. Zvýšení nákladů zapříčinily snahy vybavit vodárnu a vodojem nejmodernějším a nejdokonalejším filtračním i úpravným zařízením. Na stavbě pracovalo na 200 dělníků, kteří spotřebovali 175.000 cihel, 41 vagónů cementu, 27 vagónů litých vodovodních trubek, tři vagóny kameninových trub, 235 kubíků stavebního dřeva, 2.000 kubíků písku a štěrku, 350 metráků vápna a 2.990 kubíků betonu.

Mgr. Jitka Vandrovcová

web4 web3 web2 web1