Sobotníci na Blanickém Předměstí

21. 11. 2018  •  publikoval(a): Kateřina Nimrichtrová  •  rubrika: Archív - exkurze, Exkurze

17. listopadu 2018

Nejstarší zástavba Blanického Předměstí pochází ještě z období před 1. světovou válkou. Této oblasti se říkalo nejprve Kuldanov a poté Za Sladovnou. Jako nová táborská čtvrť byl „Blaňák“ cíleně budován až po 1. světové válce. Blanické Předměstí získalo své pojmenování v září 1923 z rozhodnutí správní komise města. K prvnímu pojmenování ulic na Blanickém Předměstí představitelé města přistoupili na jaře 1925, kdy bylo pojmenováno 43 nových ulic ve městě. Ulice na Blanickém Předměstí získaly jména po popravených českých pánech na Staroměstském náměstí 21. 6. 1621: Budovcova, Šlikova, Kaplířova, Harantova, Šultysova a Hošťálkova. Blanické Předměstí si dodnes uchovává charakter čtvrti, v níž se především bydlí. V podstatě až do 60.–70. let 20. stol. zde vyrůstaly rodinné domy, které byly v tomto období doplněny o bytové domy.

K pojmenování dalších ulic na Blanickém Předměstí došlo v červnu 1935. Tehdy získaly své názvy ulice Thurnova, Michalovicova, Vodňanského, Skálova, Stránského, Jesenského, Blanická třída a Vožická. Dle plánu Tábora z roku 1935 byly na Blanickém Předměstí tržiště a sportovní hřiště SK Viktorie. Nově vymezené stavební plochy však dlouho zastavěny nebyly, hlavně oblast za tržištěm a fotbalovým hřištěm. K poslednímu pojmenování ulic na Blanickém Předměstí došlo až na přelomu 70. a 80. let 20. stol. Tehdy získaly své názvy ulice 5. pětiletky (Mírová), Mládeže, Brigádníků, Doliny a Zelená.

Šultysova

Jan Šultys z Felsdorfu (Jan starší Šultys z Kutné Hory) se narodil ve Slaném kolem roku 1560. Vystudoval pražskou univerzitu a poté působil ve Slaném a okolí jako učitel. Na přelomu let 1589–1590 odešel do Kutné Hory, kde přijal místo správce školy. V roce 1590 se oženil s Alžbětou Holoubkovou a převzal hostinskou živnost. Brzy se stal předním kutnohorským měšťanem, konšelem a v roku 1614 primátorem.  Dne 23. 10. 1604 získal erb a predikát z Felsdorfu. Po květnové defenestraci roku 1618 se stal členem třicetičlenného direktoria českých stavů. Byl jeden ze dvou mimopražských direktorů. Kvůli členství v direktoriu byl 20. 2. 1621 zatčen a uvězněn. K vykonání rozsudku na Staroměstském náměstí nastoupil jako 15. v pořadí, v měšťanském stavu jako 5. Po exekuci byla jeho hlava vystavena na jedné z kutnohorských bran, kde setrvala až do roku 1724. Tehdy si Kutnohorští za úplatu 30 tolarů vymohli u císaře Karla VI. její sejmutí. Na Šultysově domě v Kutné Hoře (Šultysově čp. 173) se nachází pamětní nápis: „Zde žil Jan Šultys z Felsdorfu. Primas Kutnohorský skonal na Staroměstském náměstí v Praze L. P. 16 21./6. 21.

Hošťálkova

Maxmilian Hošťálek z Javořice se narodil roku 1564 do žatecké patricijské rodiny. Predikát z Javořice (patrně odvozen od říčky Javornice na Rakovnicku) získal pro rodinu Maxmiliánův dědeček Jiřík Hošťálek. Jako jediný mužský člen rodu (přežil morovou epidemii 1581–1583) po předcích zdědil rozsáhlý nemovitý majetek: dva domy, hospodářský dvůr, sedm chalup pro zemědělské dělníky, tři chmelnice, tři vinice, sad, čtyři louky, jedenáct polí. Kromě toho byl majitelem statku na Velichově, poplužního dvora v Žiželicích a části vsi Hříškov. Od konce 16. stol. zasedal v městské radě (primátorem od roku 1610), zastával úřad krajského berníka a stal se starším cechu soukeníků. V červnu 1617 podpořil na zemském sněmu požadavek šlechty, aby se budoucí král Ferdinand zavázal dodržovat Rudolfův majestát z roku 1609. Za to přišel o primátorský post. V květnu 1618 se stal jedním ze třiceti direktorů jako druhý mimopražský direktor. Dne 27. 10. 1619 přivítal Fridricha Falckého v Žatci a ubytoval ho ve svém domě (dnes náměstí Svobody čp. 144), když jel do Prahy na korunovaci. V únoru 1621 byl uvězněn a 21. 6. 1621 popraven na Staroměstském náměstí jako 16. v pořadí, v měšťanském stavu jako 6. Jeho hlava byla vystavena na Pražské bráně v Žatci. Hošťálkova hlava byla sejmuta v únoru 1631 na přímluvu jeho syna Jana Zikmunda Hošťálka.

Kaplířova

Kašpar Kaplíř ze Sulevic se narodil roku 1535 do třebívlické větve českého rytířského rodu Kaplířů ze Sulevic (odvozeno od Sulejovic u Lovosic). Kašpar Kaplíř vystřídal několik funkcí, císařský rada (prezident české královské komory 1607–1610), karlštejnský purkrabí (1617–1621) a nejvyšší zemský písař (1618–1620). V květnu 1618 se stal členem direktoria českých stavů. Jako generál dělostřelectva se pod velením Matyáše Thurna zúčastnil obléhání Vídně v roce 1619. V únoru 1621 byl zatčen a uvězněn v Bílé věži Pražského hradu. Kašpar Kaplíř byl nejstarším z odsouzených 27 „českých pánů“. K výkonu exekuce nastoupil jako 4. v celkovém pořadí, 1. v rytířském stavu. Byl mu zmírněn rozsudek, po stětí nebyl rozčtvrcen. Jeho hlava byla vystavena na Staroměstské mostecké věži. Kašpar Kaplíř ze Sulevic má pamětní desku na Starozámeckém pivovaře ve Voticích na Kaplířově náměstí: „Zde žil Kašpar Kaplíř ze Sulevic jenž 21. června 1621 sťat byl na Staroměstském náměstí v Praze pro své náboženství a svobodu vlasti. Votice dne 21. června 1921.“

Ulice Doliny, Brigádníků, Mládeže a Mírová jsou nejmladší částí Blanického předměstí. Na části jejich území se kdysi rozkládalo zahradnictví U Bulhara. Ulice Doliny odděluje Blanické Předměstí od Čekanic. Nachází se v místech, kde bylo kdysi údolí postupně zasypávané poté, co byl kvůli železnici zasypán jeden z jordánských „chobotů“. Jedinou ulici, kterou na Blanickém Předměstí postihlo přejmenování, je dnešní Mírová ulice, která se původně jmenovala 5. pětiletky.

5. pětiletky – Mírová

5. pětiletý plán (1971–1975) byl schválen v pražském Průmyslovém paláci ve dnech 25.–29. 5. 1971 na 14. sjezdu KSČ. Na tomto sjezdu byl zvolen generálním tajemníkem ÚV KSČ Gustáv Husák (na závěr pětiletky byl v polovině roku 1975 zvolen prezidentem). Výsledky 5. pětiletky byly hodnoceny velmi pozitivně na 15. sjezdu KSČ v Průmyslovém paláci 12.–14. 4. 1976. Ekonomika vzrostla během 5. pětiletky o 32 % (plánovalo se o 28 %).

Za hlavní cíl hospodářské a sociální politiky v letech 5. pětiletky bylo stanoveno zajistit vyšší uspokojování hmotných a kulturních potřeb obyvatelstva a další upevňování životních jistot pracujících, a to na základě trvalého rozvoje a zvyšování efektivnosti společenské výroby.

Došlo k výstavbě nových tepelných elektráren (s tím souvisí i zvětšení uhelných revírů na Mostecku a severu Moravy), do provozu uvedena první jaderná elektrárna v Jaslovských Bohunicích u Trnavy (1972). Průmyslová výroba se měla zaměřit na hutnictví (rozvoj oceláren). Velký důraz byl kladen na stavebnictví a výrobu stavebních hmot (zřízeny nové cihelny, panelárny, cementárny …), stavěny panelová sídliště, obchodní domy (Kotva, Máj, Prior v Bratislavě), zprovozněna první trasa metra C (9. 5. 1974), závěsný most přes Dunaj v Bratislavě. Rozvíjela se železniční doprava, jak pro přepravu zboží, tak i osob. Podíl parní síly jako pohonu klesl během pětiletky ze 17,6 % na 5 %. Došlo k otevření prvních úseků dálnic, rozvoji hromadné dopravy. Zahájeno pravidelné barevné vysíláni.

V zemědělském sektoru došlo rovněž k výrazným změnám. Docházelo ke slučování JZD. Na počátku 5. pětiletky fungovalo 6 270 JZD (průměrně obhospodařovala 638 ha půdy) na jejím konci 1 959 (průměrně obhospodařovala 2 183 ha půdy). Zvýšily se osevné plochy obilovin na úkor jiných plodin (cukrovka, brambory, průmyslové plodiny). Zvyšoval se podíl práce strojů. Prakticky se podařilo dosáhnout soběstačnosti v základních produktech a tím i omezení závislosti na jejich dovozu ze zahraničí.

Tábor v 5. pětiletce:

·         Otevřeny mateřské školy na Pražském Předměstí, v Sokolovské ulici (zde i s jeslemi pro 40 dětí), v Blanické ulici a Měšicích.

·         Adaptován objekt někdejší Zimní hospodářské školy respektive ZDŠ na Zvláštní školu.

·         Pokračováno v asanaci historického jádra.

·         Výstavba panelových domů na Pražském a Náchodském Sídlišti a bytových domů na Blanickém Předměstí.

·         Slučování JZD na okrese, na začátku pětiletky 96 a na jejím konci 44.

Jesenského

Ján Jesenský se narodil 27. 12. 1566 ve Vratislavi do rodiny Baltazara Jesenského, který pocházel z uherského zemanského rodu z Turce na dnešním Slovensku, a Marty Schüllerové z Vratislavi. Ján navštěvoval ve Vratislavi Alžbětino gymnázium, poté studoval filozofii a medicínu ve Wittenbergu (1583–1585), Lipsku (1585–1587) a v Padově (1588–1591). Doktorem filozofie a medicíny byl prohlášen v Praze kvůli svému protestantskému vyznání. Po studiích působil krátce jako lékař ve Vratislavi, brzy se stal osobním lékařem saského vévody v Drážďanech. V roce 1594 získal profesuru chirurgie a anatomie na univerzitě ve Wittenbergu. V červnu 1600 navštívil Prahu a provedl tu první veřejnou pitvu (oběšence) v českých zemích v Rečkově koleji. V roce 1601 se usadil v Praze, působil v Loudově koleji. V letech 1604–1605 prováděl další anatomické pitvy jako součást výuky studentů, vydal mnoho vědeckých a lékařských spisů. V roce 1609 vstoupil do služeb arcivévody Matyáše, v letech 1609–1611 pobýval ve Vídni jako lékař a historiograf. Z Matyášových služeb odešel v roce 1612. Do Prahy se vrátil roku 1616. Dne 16. října 1617 byl zvolen rektorem Karolína, které se stalo jedním z center stavovského povstání. V roce 1618 získal na pražské univerzitě profesuru z historie, kterou také přednášel. Po pražské defenestraci byl Jesenius pověřen diplomatickým jednáním v Uhrách (v Bratislavě), kde měl tamní sněm uherských stavů přesvědčit, aby nezvolil Ferdinanda II. na uherský trůn. V Bratislavě byl zatčen a převezen do Vídně. Byl propuštěn v roce 1619 výměnou za dvě rukojmí. Poté začal vydávat radikální protihabsburská díla. V letech 1619–1621 se věnoval práci na univerzitě. Při korunovaci Fridricha Falckého pronesl slavnostní řeč. V říjnu 1620 odstoupil z funkce rektora.

Po Bitvě na Bílé hoře byl jako jedna z vůdčích osobností povstání obviněn z urážky císařského majestátu. Zatčen na příkaz císaře 1. prosince 1620. Na popraviště šel jako 13., mezi měšťany jako 3. Kat Jan Mydlář mu nejdříve vyřízl jazyk a poté ho sťal. Po popravě bylo jeho tělo odvezeno k Horské bráně (nacházela se v dnešní Hybernské ulici), kde bylo rozčtvrceno a vpleteno do kola. Hlava s jazykem byla vystavena na Staroměstské mostecké věži. Po jejím sejmutí byla hlava pohřbena neznámo kde (snad v Týnském chrámu). Zbylé části těla nebyly nalezeny.

Skálova

Pavel Skála ze Zhoře se narodil kolem roku 1583 v Praze do rodiny nobilitovaného měšťana Adama Skály ze Zhoře, registrátora desk zemských. Studoval na univerzitě v Praze a práva ve Wittenbergu (1601/1602), poté cestoval po Evropě. Roku 1604 se oženil s Annou Hošťálkovou z Javořice. Díky sňatku získal měšťanské právo v Žatci. Anna byla sestřenicí Maxmiliána Hošťálka a vdovou po univerzitním mistru Janu Plevkovi, rektorovi žatecké školy. Díky Maxmiliánu Hošťálkovi, který se roku 1610 stal primátorem, se stal Skála konšelem, kterým byl až do roku 1618, kdy se odstěhoval do Prahy. Působil v kanceláři Fridricha Falckého. Po bitvě na Bílé hoře odešel do emigrace, kde ještě dva roky působil ve službách Zimního krále. Roku 1623 se usadil v saském Freibergu, kde zemřel kolem roku 1640.

Od roku 1626 Pavel Skála pracoval na svém životním díle „Historii církevní“, v němž popsal dějiny křesťanství od počátku do současnosti (1623). Rukopis má deset svazků s 16 000 stranami. Těžištěm díla jsou zejména dějiny reformace. Závěrečná pasáž je jedním z hlavních pramenů k dějinám českého stavovského povstání

Stránského

Pavel Stránský ze Zapské Stránky (ze Zap nebo ze Stránky) se narodil kolem roku 1583 v Zápech (městys u severovýchodního okraje Prahy). Na pražské univerzitě dosáhl hodnosti mistra (1608). Na studiích sepsal svá první humanistická díla, která podepisoval latinskou verzí svého jména Paulus Stranski. Od roku 1609 působil jako rektor školy v Litoměřicích, kde se o rok později oženil s bohatou vdovou Kateřinou Zlatohlávkovou. Následně se stal městským radním a písařem. Roku 1618 se zúčastnil protestantského sněmu v Broumově, ale stavovského povstání se neúčastnil. Po vydání generálního pardonu byl odsouzen ke ztrátě části majetku, a protože odmítl přestoupit na katolictví, byl vypovězen z Čech (1627). I s rodinou se usadil v Pirně (Perně), odkud byl roku 1631 vypovězen. Poté žil v Drážďanech a Lipsku, až se roku 1635 usadil v polské Toruni. Zde se stal profesorem a vizitátorem evangelického gymnázia. V únoru 1657 v Toruni zemřel.

Stránský je autorem latinského spisu „Respublica Bohemiae“ (O státě českém, 1634 Leiden, 31. svazek encyklopedie věnované evropským státům), v němž podal celkový výklad o českém království před rokem 1620.  V Zápech, v místní části Stránka, má Stránský pamětní desku: „Zde se v roce 1583 narodil MISTR PAVEL STRÁNSKÝ VLASTENEC A UČENEC zemřel ve vyhnanství v Toruni roku 1657. Nehynoucí sláva jeho památce obnoveno 1997.“

Zelená

Své jméno ulice získala patrně kvůli fotbalovému stadionu Viktorie, který byl zřízen za první republiky.

Harantova

Kryštof Harant se narodil roku 1564 na Klenové do rytířské rodiny. Vzdělání získal na dvoře arcivévody Ferdinanda Tyrolského v Innsbrucku (zámek Ambrass), kam odešel v roce 1576. Naučil se sedm jazyků, získal znalosti ze zeměpisu, historie, hudby a výtvarného umění. Po svém návratu do Čech v roce 1584 se pokusil dostat ke dvoru císaře Rudolfa II., ale prozatím bez úspěchu. V letech 1593–1598 sloužil v armádě, zúčastnil se války s Osmanskou říší. V roce 1598 se vydal se švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic na cestu do Středomoří, Palestiny (Boží hrob, Jeruzalém) a Egypta (klášter sv. Kateřiny na Sinaji, Káhira, Nil). O své cestě napsal cestopis „Putování aneb Cesta z království českého do Benátek a odtud do země Svaté, země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii ležící“, který vydal v roce 1608 a opatřil ho vlastními kresbami. Po návratu z cesty v roce 1599 konečně vstoupil do služeb Rudolfa II. Byl povýšen do panského stavu. Roku 1601 byl jmenován dvorním radou a císařským komorníkem.

Po smrti Rudolfa II. zůstal Harant na dvoře císaře Matyáše do roku 1612, kdy císař přesídlil do Vídně. Harant byl císařem Matyášem pověřen roku 1614, aby dopravil řád Zlatého rouna Rudolfa II. do Španělska. Během této rok trvající cesty navštívil Německo, Holandsko a Francii. O cestě rovněž napsal cestopis, který se bohužel nezachoval. Po odchodu ode dvora pobýval na svém hradu Pecka, kde se věnoval hudební tvorbě. Mezi lety 1615–1618 konvertoval k evangelictví. Důvod jeho konverze není dodnes objasněn. Mohli na ní mít vliv protestantští sousedé Kryštofa Haranta, ale i jeho vlastní myšlenkové pochody.

Po třetí pražské defenestraci se připojil na stranu českých stavů. V roce 1619 se stal vojenským komisařem jednotek v Mladé Boleslavi, Kouřimi a Hradci Králové. Kromě toho působil jako velitel dělostřelectva Thurnovy armády, s níž se zúčastnil obléhání Vídně. Pod jeho velením ostřelovalo stavovské dělostřelectvo císařský palác ve Vídni, což mu uškodilo při jeho potrestání. Na dvoře Fridricha Falckého zastával funkci tajného rady a předsedy České zemské komory. Po porážce na Bílé hoře se Harant uchýlil na Pecku. Na svém hradě byl zadržen Valdštejnovými vojáky a dopraven do Prahy. K výkonu exekuce šel jako 3. v pořadí, poslední příslušník panského stavu. Tělo Kryštofa Haranty směla jeho manželka Anna Salomena pohřbít, což byl ojedinělý případ mezi popravenými. Harantovo tělo bylo pohřbeno na Pecce. Kryštof Harant kladl své ženě na srdce, aby setrvala v protestantské víře, v níž měla vychovávat i jejich děti. Poslední přání svého manžela nevyplnila. Vrátila se ke katolické víře, syny dala na výchovu jezuitům a v roce 1625 se provdala za někdejšího Harantova přítele a švagra Heřmana Černína z Chudenic.

Thurnova

Jindřich Matyáš hrabě Thurn se narodil 14. prosince 1567 v Innsbrucku. Vyrůstal na zámku Lipnice v Čechách. Po otcově smrti v roce 1586 byl mladý Jindřich vychováván strýcem Janem Ambrožem, katolíkem, v Kraňsku. Na dvoře Jana Ambrože se hovořilo německy, italsky a slovinsky. Česky se Jindřich Matyáš nikdy dobře nenaučil. V letech 1575–1578 navštěvoval bratrskou školu v Ivančicích se svými dvěma bratry. Poté studoval na gymnáziu ve Velkém Meziříčí. Po studiích absolvoval v doprovodu císařského posla v roce 1585 cestu do Konstantinopole. Odtud pokračoval lodí s Norimberčanem Karlem Nützelem do Egypta a Svaté země. Navštívil Alexandrii, Káhiru, Sýrii a Jeruzalém. Na zpáteční cestě se vracel přes Itálii a alpskou cestou do Čech.

V roce 1592 začíná kariéru v císařské armádě v bojích proti Osmanské říši v Uhrách. Zúčastnil se obléhání Ostřihomi a Rábu, bojů se Štěpánem Bočkajem a potlačování selského povstání v Rakousku. V bojích s Turky získal v roce 1604 hodnost plukovníka jízdy. Armádu opustil v roce 1607 v hodnosti válečného rady. V roce 1609 se podílel na dojednání Rudolfova Majestátu náboženských svobod, který vedle katolictví a utrakvismu povolil i protestantská vyznání (luterství, kalvinismus) i českobratrské vyznání. Roku 1611 se postavil do čela stavovské armády proti pasovskému vojsku biskupa Leopolda Habsburského.

Za panování císaře Matyáše získal úřad karlštejnského purkrabí a byl zvolen mezi třicet evangelických defenzorů. Roku 1617 přišel o úřad karlštejnského purkrabí, když odmítl přijmout Ferdinanda II. za českého krále. Hrabě Thurn byl jedním z iniciátorů třetí pražské defenestrace. Následně byl jmenován generállajtnantem českého stavovského vojska. S vojskem se u Čáslavi střetl s císařskou armádou vedenou Karlem Bonaventurou Buquoyem. Císařští se dali na ústup, ale u Lomnice nad Lužnicí byla svedena 9. listopadu 1618 bitva, z níž vzešla vítězně stavovská armáda. Vedle hraběte Thurna byli veliteli českého vojska Jiří Fridrich Hohenlohe a Arnošt Mansfeld. V roce 1619 vyjednával hrabě Thurn s moravskými stavy, aby se přidaly k povstání. Poté vytáhl s armádou proti Vídni, kterou oblehl. Obléhání se vyvíjelo pro stavovskou armádu velmi slibně, ovšem muselo se vrátit do Čech, neboť Arnošt Mansfeld utrpěl porážku u Záblatí u Netolic. Po zvolení Fridricha Falckého českým králem byl do čela vojska jmenován Kristián z Anhaltu, kterému byli podřízeni stávající velitelé armády (Thurn, Mansfeld i Hohenlohe). Na konci roku 1619 vytáhl Thurn opět k Vídni. Stavovské vojsko podpořili vojáci sedmihradského knížete Gábora Bethléna. Vídeň zachránil odchod Bethléna, neboť uzavřel s Ferdinandem II. příměří. Jindřich Thurn byl 1. května 1620 jmenován velitelem stavovské armády v Čechách. Po prohrané bitvě na Bílé hoře odešel z Čech, aby unikl trestu. Thurn byl v nepřítomnosti odsouzen 16. dubna 1621 ke ztrátě hrdla, cti a majetku. Jeho jméno bylo přibito na šibenici.

Po svém odchodu z Čech přešel Thurn se souhlasem Fridricha Falckého ke Gáboru Bethlénovi. Ze Sedmihradska se vypravil do Konstantinopole, aby získal za spojence osmanské Turky. V letech 1625–1627 stanul v čele pozemní armády Benátské republiky, ale do boje se s touto armádou nezapojil. V červenci 1627 se připojil k dánskému vojsku. V létě 1628 se připojil ke švédské armádě, v níž bojoval pod velením svého syna Františka Bernarda (zemřel 1628). Po vyhrané bitvě u Breitenfeldu, kde Švédové porazili vojska generála Tillyho, naléhal Thurn, aby Švédové vytáhli do Čech. Místo Švédů vtrhli do Čech Sasové na podzim 1631. Se Sasy přitáhl i Thurn a další emigranti, ovšem v následujícím roce museli svou zemi opustit znovu. Na švédské straně se zúčastnil bitvy u Stínavy 11. října 1633 ve Slezsku, kde byl Valdštejnovým vojskem zajat. Valdštejn dal Thurnovi na vybranou: podepsat rozkaz, aby se švédské posádky vzdaly, nebo eskorta do Vídně. Thurn podepsal rozkaz, čímž Valdštejn ovládl celé Slezsko. Ve švédské armádě bojoval až do března 1635, kdy odešel do výslužby. Thurn zemřel 22. ledna 1640 v Pernavě v Livonsku.

Šlikova

Jáchym Ondřej Šlik se narodil 9. září 1569 v Ostrově u Karlových Varů. Šlikové pocházeli z Chebska, byli starobylou luteránskou rodinou, říšská hrabata. Jáchym Ondřej studoval na univerzitě v saské Jeně. Několik let na ní po studiích působil jako rektor a poté pracoval devět let v Drážďanech na vévodském dvoře jako vychovatel, např. vévody Jana Jiřího, který přitáhl roku 1631 se svým vojskem do Čech. Za vlády císaře Matyáše se stal královským maršálkem. Vedle Jindřicha Matyáše z Thurnu a Václava Budovce z Budova byl třetím nejpřednějším představitelem českých protestantských stavů. Od roku 1606 působil jako ředitel konzistoře podobojí. Angažoval se v bojích o Rudolfův Majestát. Zúčastnil se třetí pražské defenestrace. Během stavovského povstání vyjednával v Lužici a ve Slezsku o jejich připojení k povstání, neboť obě země Koruny české byly převážně protestantsk. Stal se nejvyšším zemským sudím a fojtem (lantfojt, zemský správce) v Horní Lužici.

Po bitvě na Bílé hoře utekl za hranice, kde dlouho unikal zatčení. Snažil se od všeho distancovat a udělat se nevinným, aby si zachránil život a byl mu vrácen zkonfiskovaný majetek. Saští špehové ho dopadli a zajali v březnu 1621 ve Frýdlantu. Nejprve ho dopravili do Drážďan, a potom ho saský vévoda předal do císařových rukou. Jako nejvyšší představitel mezi odsouzenými šlechtici (říšský hrabě) předstoupil před kata Jana Mydláře jako první. Původní verdikt čtvrcení za živa byl zmírněn na stětí a useknutí ruky. Hlava Jáchyma Ondřeje Šlika a jeho ruka položená přes ústa skončily na Staroměstské mostecké věži.

Michalovicova

Rytíř Bohuslav pocházel z vladyckého rodu Michaloviců. Byl bratrsko-kalvínský politik a právník. V letech 1590–1611 působil jako místopísař královské kanceláře a v letech 1611–1617 jako místokancléř. Byl defenzorem konzistoře podobojí. V jeho domě se setkávali čeští stavové, kteří chtěli svrhnout Ferdinanda II. V letech 1618–1619 byl jedním z třiceti direktorů. Za vlády Fridricha Falckého zastával úřad místokancléře a purkrabího hradeckého kraje. V únoru 1621 byl zatčen a vězněn v Bílé věži na Pražském hradě. Na popravu šel jako 10. v pořadí, 7. z rytířského stavu. Kat Mydlář mu setnul hlavu a posmrtně usekl ruku. Jeho hlava s rukou položenou na hlavě byla vystavena na Staroměstské mostecké věži.

Blanická

Původně okresní silnice do Mladé Vožice, která dál vedla přes Zavadilku kolem Čekanického hřbitova. Své jméno získala podle hory Blaník.

Budovcova

Původně silnice do Čekanic. Za první republiky se tu nacházely jediné potraviny na Blaňáku pana Josefa Volfa v čp. 1257 a hotel Růžička (dnes Pivnice U Žida).

Václav Budovec z Budova se narodil 28. 8. 1551 v Červených Janovicích do českobratrské rytířské rodiny. V letech 1569–1571 studoval na univerzitě ve Wittenbergu, poté na protestantských univerzitách v Německu, Nizozemí, Francii a Anglii. Roku 1577 se stal hofmistrem u císařského vyslance v Cařihradu Jáchyma Sinzendorfa. Ovládal několik světových jazyků i turečtinu a arabštinu. Po návratu do Čech působil od roku 1584 ve funkci císařského rady u apelačního soudu. Budovec vlastnil panství Mnichovo Hradiště, Zásadka, Hradec a Chocnějovice. Roku 1607 byl povýšen do panského stavu. O dva roky později se významně zasloužil o vydání Rudolfova Majestátu o náboženské svobodě. Zúčastnil se pražské defenestrace 23. 5. 1618, ale aktivně nezasahoval. Stal se jedním z třiceti direktorů, poté královským komorníkem a prezidentem apelačního soudu. Po bitvě na Bílé hoře společně s rodinou odjel do zahraničí, ale vrátil se střežit korunovační klenoty. V Praze našel svůj palác (Týnská čp. 627/7) vydrancovaný a v únoru 1621 byl zatčen a uvězněn v Bílé věži Pražského hradu. K exekuci nastoupil jako 2., nejprve mu byla useknuta pravá ruka jako křivopřísežníkovi a poté uťata hlava. Jeho hlava byla až do listopadu 1631 přibita na Staroměstské mostecké věži. Poté uložena s ostatními v Týnském chrámu, odkud se všechny ztratily.

Václav Budovec z Budava nejen že byl významný diplomat a politik prosazující zájmy nekatolíků, ale i spisovatel. Nejznámější dílo „Antialkorán“ vydal poprvé roku 1593 a přepracovanou verzi roku 1614. Celý název spisu zní „Antialkoran, tj. mocní a nepřemožitelní důvodové toho, že Alkoran turecký z ďábla pochází“. Jedná se o polemický spis o islámu a křesťanství spojený se snahou přimět všechny křesťany ve společný boj proti Turkům.

Vodňanského

Jan Campanus se narodil 27. 12. 1572 do rodiny chudého rolníka Martina Kupána z Vodňan. Chodil na školy ve Vodňanech, Klatovech, Domažlicích a Jihlavě. V roce 1590 nastoupil na pražskou univerzitu, kde získal v roce 1593 titul bakalář a roku 1596 se stal mistrem svobodných umění. Po absolvování univerzitních studií působil jako učitel v Teplicích a v Hradci Králové, jako školní správce u Svatého Jiří na Novém Městě pražském a v Kutné Hoře. Od roku 1603 spojil svůj život trvale s pražskou univerzitou. Vyučoval klasickou literaturu, řečtinu, latinu, latinskou poezii a občas české dějiny. Během svého působení na univerzitě se stal několikrát děkanem, dvakrát prorektorem (1612, 1620) a dvakrát rektorem (1612, 1621). Campanus reprezentoval na univerzitě reformní křídlo.

Ve stavovském povstání v letech 1618–1620 se příliš neangažoval, i když byl utrakvistického vyznání. V roce 1622 se veřejně vzdal své víry (konvertoval ke katolické víře), neboť chtěl pražskou univerzitu zachránit před jejím pohlcením jezuitskou kolejí, která sídlila v Klementinu. Tento osud ji ovšem neminul, neboť se v době stavovského povstání stala jedním z center protihabsburského odboje. Campanovo zřeknutí se utrakvismu ovšem okolí chápalo jako jeho vlastní snahu udržet si místo na univerzitě. Zemřel v roce 1622 několik dní poté, co jezuité převzali univerzitu.

Jeho život zachytil ve svém románu Mistr Kampanus Zikmund Winter. Jan Campanus byl jeden z nejslavnějších humanistických latinsky píšících básníků své doby, ale i autor řady latinsky, řecky či česky psaných děl: divadelní hra Břetislav (Bretislaus, 1604, první známá hra s námětem z českých dějin), Cechias (1616, zveršované české dějiny), Sacrarum odarum libri duo (1611–1612, Posvátné ódy) – přebásnění starozákonních Davidových žalmů do latiny, Campanovo nejvýznamnější básnické dílo a další.

Vožická

Původně okresní silnice do Ratibořských Hor. Vedla kolem městské (zavadilské) vodárny.

 

 Mgr. Jitka Vandrovcová a Mgr Lenka Vandrovcová

Sobotnici_Blanak_listopad_deti_20187 Sobotnici_Blanak_listopad_deti_20182 P1030775 (2) P1030764 (2)