Tábor – viditelné pomníky Starého Města

29. 3. 2020  •  publikoval(a): Jakub Smrčka  •  rubrika: Exkurze, Muzeum on-line

Videoexkurze (68 min.) a text

Historičky Lenka a Jitka Vandrovcovy Vás zvou na virtuální procházku Starým Městem v Táboře, při níž si všímají pomníků a pamětních desek rozmanitých osobností (Josef Holeček, Václav Křížek, Jaroslav Vacek, Antonín Svatoš, Josef Rejlek, Oskar Nedbal, Josef Pavlík, Martin Kolář, František Alois Lhotka, Pavel Lucín z Helikonu, Otomar Kadoch, Jan Žižka z Trocnova a některých dalších). Natočeno 27. 3. 2020.


Pro silný vítr není v některých místech komentáři dobře rozumět. Přikládáme proto text:

Viditelné pomníky a pamětní desky – Tábor, Staré Město

Jitka a Lenka Vandrovcovy

Josef Holeček, Holečkovy sady u Žižkovy bašty

Pomník Josefa Holečka byl v městských sadech, nově přejmenovaných na Holečkovy, odhalen v neděli 6. 6. 1926. V předvečer slavnostního odhalení sehrál v městském divadle Šmahův okrsek se Spolkem divadelních ochotníků Stroupežnického hru Václav Hrobčický z Hrobčic. V neděli ráno se v radničním paláci sešli zástupci úřadů, spolků, korporací a další, kteří zde vyčkali příchodu mistra Holečka, kterého přivedli František Kroupa a Emanuel Chalupný. Poté, co Hlahol zapěl „Kdož jste boží bojovníci“ a starosta Florián přivítal mistra Holečka, přítomní sestoupili před radnici, kde prof. Albert Pražák promluvil o životě Josefa Holečka. Následoval přechod do sadů k pomníku s uměleckým reliéfem od Františka Bílka. Zde promluvil o významu Josefa Holečka a jeho díle básníka, spisovatele, novináře, myslitele a hlasatele národní ryzosti Emanuel Chalupný. Jako poslední před pomníkem, který nechalo instalovat město, vystoupil prof. Karel Kostlivý, v jehož řeči zaznělo mimo jiné: „Vděčné ocenění Holečkova díla a jeho ideí národních i slovanských jsou doznáním, jak národní myšlenka není heslem, ale silou, utajenou v hrudích všech příslušníků národa. Jenom je třeba ji vzbudit a přivésti národ i Slovanstvo na cesty ryzího uvědomění národního, které jedině může pak vésti k humanitě, jak právě hlásá Holeček.“

Josef Holeček se narodil 27. 2. 1853 ve Stožicích u Vodňan v selské rodině. S Táborem je spjat díky tomu, že několik let studoval na táborském reálném gymnáziu, což popsal ve své autobiografii Pero. Josef Holeček byl spisovatel se zaměřením na jižní Čechy, představitel realismu, ruralismu a tzv. venkovské prózy, novinář a překladatel (překládal slovanský a finský folklór. Pracoval v Záhřebu jako vychovatel, od roku 1875 pracoval jako dopisovatel Národních listů na Balkáně. Navštívil i Rusko a Malou Asii. Od roku 1895 žil na Smíchově v usedlosti Tři kameny. Josef Holeček zemřel 6. 3. 1929.

Václav Křížek, náměstí Mikuláše z Husi čp. 36

Za odhalením pamětní desky Václav Křížka stál dámský spolek Zora, který Křížek založil roku 1870. Slavnostní odhalení desky se konalo v neděli 21. 9. 1930 v 11 hodin u příležitosti 60. výročí založení spolku Zora. Pamětní deska byla odhalena na tehdejším Masarykově náměstí. Předání desky veřejnosti předcházela pietní návštěva Křížkova hrobu na starém hřbitově v 10 hodin. Pamětní deska je dílem Jana Vítězslava Duška. Při odhalení desky promluvil prof. Jan Kolář.

Václav Křížek se narodil 25. 11. 1833 ve Strážově, okres Klatovy, do rodiny koželužského mistra Tomáše a Evy Křížkových. V roce 1851 složil maturitu s vyznamenáním na gymnáziu v Klatovech. Poté vstoupil do benediktinského kláštera na Slovanech, ale o půl roku později ho opustil a začal studovat filosofickou fakultu. V roce 1854 začal učit na gymnáziu ve Varaždíně v Chorvatsku, krátce učil na gymnáziu v Litoměřicích (1860–1862) a poté se přestěhoval do Tábora. Roku 1862 se mladý Václav Křížek stal prvním ředitelem reálného gymnázia s českou vyučovací řečí. Tento post si udržel až do své smrti 4. 6. 1881.

V letech 1867–1869 byl zemským poslancem za Tábor, Pelhřimov a Kamenici nad Lipou. V letech 1869–1880 působil v na Táborsku jako okresní školní inspektor. Stál u zřízení mnoha spolků např. Zora (1870), Krejcarový spolek, spolek Cato (jeho cílem bylo odstraňovat zlozvyky ze společenského života) ad. Po jeho smrti byl zřízen Křížkův spolek k podporování chudých studujících. Podílel se na založení městského muzea (1878). Zasedal v městské radě, sestavil první obecní rozpočet. Za své zásluhy se stal čestným občanem (měšťanem) Tábora. Byl členem různých mimo táborských spolků a autorem mnoha publikací a učebnic. Společně s manželkou Marií roz. Strouhalovou (*18. 12. 1836 Opálka) a čtyřmi dětmi (Marie, Jaroslav, Růžena a Božena) bydlel ve Špitálské ulici čp. 288, poté na Křižíkově nám. čp. 347 a na náměstí Mikuláše z Husi čp. 36, kde zemřel. Jeho jediný syn Jaroslav zemřel 16. 9. 1866 v pěti letech na choleru. Dcera Marie se roku 1876 provdala za budoucího ředitele hospodářské školy prof. Františka Farského.

Jaroslav Vacek, náměstí Mikuláše z Husi čp. 44

Pamětní deska Jaroslava Vacka na budově věznice krajského soudu byla odhalena 13. 10. 1946. Jméno Jaroslava Vacka je uvedeno ještě na pamětní desce v budově okresního soudu, náměstí Mikuláše z Husi čp. 43. Deska zaměstnanců justice byla odhalena 27. 10. 1947. Obě pamětní desky vytvořil J. V. Dušek.

Jaroslav Vacek se narodil 10. 11. 1894 v Erbenově ulici čp. 596, v místech dnešního OD Dvořák. Jeho rodiči byli sedlář Josef Vacek a Marie roz. Rytířová. Po absolvování obecné a měšťanské školy se vyučil truhlářem. V říjnu 1913 nastoupil základní vojenskou službě u 75. pěšího pluku v Jindřichově Hradci, během jejíhož výkonu propukla 1. světová válka. Na východní frontu odešel s 10. dragounským plukem. Dne 4. 12. 1914 sběhl v Karpatech k Rusům. V zajetí se Vacek snažil dostat do České družiny, ale neúspěšně, proto vstoupil do srbské armády, kde sloužil asi 10 měsíců u 4. pluku v Oděse. Do ruské legie byl zařazen 14. 10. 1916.

Po příchodu k vojsku byl Vacek zařazen do 1. záložní roty a následně přidělen k 9. rotě 2. pluku, s níž absolvoval bitvu u Zborova. Od léta 1918 sloužil v 1. eskadroně 1. jízdního pluku Jana Jiskry z Brandýsa. Při ústupu legií po magistrále navštívil Vacek se svými třemi spolubojovníky z 1. jízdního pluku taneční zábavu v Krasnojarsku, kde se 2 legionáři od 10. pluku chovali nepřístojně a nechtěli toho nechat. Vacek a jeho přátelé se s nimi rozešli v dobrém. O pár dnů později byli povoláni zpět do Krasnojarsku k soudu, protože jeden z výtržníků byl mrtvý. Proto „pobývali“ všichni čtyři v Krasnojarsku u polního soudu od 28. 4. do 12. 9. 1919 (od června seděli ve vyšetřovací vazbě). Až soudní líčení Vacka a jeho druhy zbavilo viny. Následně se všichni čtyři vrátili k pluku. Jenže o dva měsíce později byli opět povoláni k soudu. Dva z nich obsílce vyhověli, Vacek s posledním ze čtveřice 4. 12. 1919 „odešel samovolně ze strachu před vězněním od části a více se nevrátil“. Jaroslav Vacek se vrátil „na vlastní pěst“ do republiky 4. 9. 1920.

Po návratu domů Vacek pracoval jako truhlářský pomocník, poté velice krátkou dobu u Krajského soudu v Kutné Hoře. V roce 1922 měl Vacek možnost nastoupit jako dozorce v táborské věznici, jenže neměl průkaz legionáře. V této době byl vyškrtnut ze seznamu jako sběh. Evidenční úřad mu sice udělil II. amnestii, ale Vacek ji vrátil s přípisem, že není ničím vinen. O narovnání své záležitosti žádal na příslušných úřadech, dokonce i v prezidentské kanceláři. Statut legionáře byl Vackovi udělen 15. 5. 1922, na základě zákona č. 462 z 24. 7. 1919 a prováděcího nařízení č. 151 sb. zák. ze 4. 3. 1920. Dne 10. 1. 1922 nastoupil jako pomocný dozorce vězňů u Krajského soudu v Táboře, roku 1938 se stal vrchním dozorcem. Na jaře 1922 se Jaroslav Vacek oženil s Annou Ohnesorgovou (*13. 7. 1893). Společně se svými třemi dětmi, Jaroslavem, Věrou a Drahomilou, bydleli v budově krajské věznice (dnes ředitelství Husitského muzea na náměstí Mikuláše z Husi čp. 44).

Po vzniku protektorátu se Jaroslav Vacek začal angažovat v odboji. Navázal kontakty s Obranou národa, NHPM (Národní hnutí pracující mládeže), Sokolem, hasiči a jako jeden z mála i s komunistickým odbojem. Díky svým organizačním schopnostem se Vacek dostal do čela táborského odboje. V krajské věznici zprostředkovával styk vězňů, aby se mohli před výslechy domluvit. Předával vzkazy vězňů jejich rodinám a naopak. Ve své kanceláři tiskl letáky, které mu pomáhala roznášet jeho dcera Věra. Na začátku října 1939 se zúčastnil první a jediné tajné schůzky v Písku, na níž byl ustaven Jihočeský národní výbor, jako jednotná odbojová organizace pro celý region. V červnu 1942 vznikl Krajský národně revoluční výbor v Borotíně v čele s Jaroslavem Vackem. Rozsáhlá síť KRNV sahala na východě na Pelhřimovsko, na jihu k Soběslavi, na severu k Mladé Vožici. KNRV byl napojen i na další odbojové organizace. Činnost KNRV spočívala v sabotážních akcích, zpravodajské a propagační činnosti, v rozšiřování ilegálních letáků.

Na konci roku 1942 odešel Vacek do důchodu kvůli srdečním potížím, které ho v lednu 1943 dostaly do nemocnice. Z nemocničního lůžka byl Jaroslav Vacek 8. 2. 1943 odvlečen gestapem. Při převozu se podařilo Vackovi utéct, ale pod jordánským vodopádem byl dopaden. Při výsleších na gestapu byl mučen, přišel o všechny zuby. Z Tábora Vacka převezli do věznice na Pankrác a odtud do Terezína. Hlavní představitelé KNRV odvezli k soudu do Drážďan, kde byl Jaroslav Vacek 23. 8. 1944 popraven.

Václav Kaplický, náměstí Mikuláše z Husi čp. 40

Pamětní desku prozaika Václava Kaplického odhalil Klub za Staré Město Tábor 27. 5. 1997. další pamětní desku má Kaplický na Červeném dvoře.

Václav Kaplický se narodil 28. 8. 1895. Jeho rodiče, Emanuel Kaplický a Josefa roz. Zenklová, tehdy měli pronajatý Červený dvůr u Kozího hrádku. Kvůli finančním obtížím a otcově zdravotnímu stavu se rodina přestěhovala do Tábora, do domu čp. 40 na dnešním náměstí Mikuláše z Husi, který vlastnil otec paní Kaplické. Své dětství na „Klášteráku“ Kaplický zvěčnil ve svém románu Bandita, Paťara a spol. (1969). V Táboře dokončil obecnou školu, vychodil dva ročníky gymnázia a jeden ročník měšťanky. Poté nastoupil do 3. ročníku reálky. Maturitu složil těsně před 1. světovou válkou. Svůj maturitní ročník na táborské reálce popsal v románu Ještě nehřmí (1942).

Před odvodem ho měla zachránit práce na železnici, ale nevyhnutelné jen oddálila. Na jaře 1915 narukoval k 75. pěšímu pluku do Jindřichova Hradce a s ním odešel na konci téhož roku na východní frontu. V srpnu 1916 zběhl k Rusům. Podmínky v zajateckém táboře vystupňované úplavicí Kaplického rychle vyléčily z jeho snové představy o Rusku. Při první příležitosti vstoupil do čs. legií. Jako vojín 9. roty 1. pluku mistra Jana Husa bojoval v bitvě u Zborova (2. 7. 1917). Za účast na 2. zakázaném sjezdu v Irkutsku v létě roku 1919 byl společně s dalšími 52 delegáty uvězněn a v internaci převezen do ČSR, kam dorazil v únoru 1920. Sjezdoví delegáti nebyli nikdy souzeni, ale ani očištěni. Své vzpomínky na válku počínaje zběhnutím k Rusům zachytil v románu Gornostaj (1936).

Po návratu do ČSR se Václav Kaplický natrvalo usadil v Praze. Nejprve pracoval ve Svazu československých legionářů a na ministerstvu národní obrany. V letech 1922–1950 působil jako úředník či redaktor v několika nakladatelstvích: Čin, Pokrok, Družstevní práce a Melantrich. Už v této době se začal věnovat psaní. Jeho literární prvotinou byla roku 1927 Princezna z Košíř. V roce 1950 se Václav Kaplický stal spisovatelem z povolání. Zaměřoval se hlavně na historickou prózu z doby husitské revoluce a pobělohorského období. Kaplického díla jsou historicky hodnověrná, protože se svědomitě věnoval studiu archivních pramenů a historické literatury za pomoci odborníků. Mezi tato díla patří Kraj kalicha (1945), Čtveráci (1952), Železná koruna (1954), Kladivo na čarodějnice (1963), Táborská republika (1969) či Velké theatrum (1977) ad.

Václav Kaplický se oženil s Josefou (Jájinkou) Honzíkovou. Děti nikdy neměli. Kaplický hodně času trávil na své chatě v Raspenavě-Pekle, kde vznikla řada jeho děl. Zemřel 4. 10. 1982. Je pohřben na vyšehradském hřbitově. Kaplického memoáry, které sepsal v šedesátých letech, vyšly dle jeho přání až po jeho smrti pod názvem Hrst vzpomínek z mládí (1988) a Hrst vzpomínek z dospělosti (2010).

Antonín Svatoš, Svatošova ulice čp. 311

„ZDE ŽIL A ZEMŘEL ANTONÍN SVATOŠ, ŘEDITEL HLAVNÍ ŠKOLY TÁBORSKÉ, HORLIVÝ BUDITEL NÁRODA. NARODIL SE 26. 1. 1777 V BAZEJOVICÍCH (BOŽEJOVICÍCH) A ZEMŘEL 21. 11. 1850 V TÁBOŘE. VĚNOVÁNO PÉČÍ BESEDY A JEHO CTITELŮ A ŽÁKŮ. ODHALENA 26. 5. 1889.“

Autorem je O. Sandtner z Prahy. Desku financovala Beseda a ctitelé a žáci Svatoše. Svatošova ulice se v době odhalení desky jmenovala Kostelní.

Antonín Svatoš se narodil 26. 1. 1777 v Božejovicích do rodiny Václava a Kateřiny Svatošových. Antonín projevoval již v dětství zájem o učení, proto byl poslán v osmi letech na německou školu do Prahy. S výborným prospěchem absolvoval gymnázium i studium filozofie v Praze. V listopadu 1800 vstoupil do armády, ale pobyl tam jen několik měsíců, aniž by se zúčastnil nějaké bitvy ve válce s Francií. Jeho krátkou vojenskou kariéru ukončil podpis mírové dohody. Po návratu z armády do Prahy dokončil studium a stal se na dalších deset let vychovatelem ve šlechtické rodině ve Vídni. V roce 1811 pobýval se svými zaměstnavateli na jejich panství Komorní Hrádek u Benešova. Svatoš docházel do Benešova za svými přáteli. Dokonce se tu setkal s táborským purkmistrem Martinem Kopeckým, který ho povolal do Tábora na nově otevřenou hlavní školu.

S Táborem spojil zbytek svého života. Do Tábora přišel v roce 1811 a začal vyučovat na zdejší hlavní školy. V roce 1817 se stal prozatímním a od roku 1822 definitivním ředitelem této školy. Ředitelem zůstal téměř do své smrti v listopadu 1850. Vyučoval kreslení, češtinu, zeměměřičství, stavebnictví a další. Prosazoval zřízení nižší reálky v Táboře, což se podařilo až v roce 1852 jeho následovníkům.

Svatoš byl horlivým stoupencem národního obrození. Svým zájmem o historii se snažil strhnout i táborské obyvatele pro myšlenky národního obrození. V jeho snaze mu velmi dobře posloužil hejtman Jan Žižka, do té doby prezentovaný jako lupič a vrah. Svatoš ho popisoval jako bojovníka za právo. Podobně se o Žižkovi vyjadřovali v pozdějších letech i František Palacký a jeho následovník Václav Vladivoj Tomek. Osobnost Žižky využil Svatoš také pro vytvoření zajímavého suvenýru, hole zvané „žižkovky“.

V roce 1827 podal návrh na obnovení Sezimova Ústí na táborském magistrátu. Úředníci na magistrátu jeho návrh schválili a již v následujícím roce začala výstavba v nově vysazeném městě pojmenovaném Starý Tábor. Pravidelně rozvržené město navrhl právě Antonín Svatoš. Mnozí tehdy Starý Tábor nazývali Svatošov. Teprve v roce 1920 se Starý Tábor vrátil ke svému původnímu názvu Sezimovo Ústí. O přejmenování města se zasloužil jiný učitel Josef Švehla, řídící učitel školy ve Starém Táboře a tehdejší starosta města. Kromě obnovy „Sezimova Ústí“ se Svatoš postaral o nalezení zaniklých Příběnic.

Antonín Svatoš zemřel 21. listopadu 1850 ve svém domě čp. 311 v tehdejší Kostelní ulici. Na jeho památku zde byla 26. května 1889 odhalena pamětní deska.

Josef Rejlek, Tržní náměstí čp. 283

„BOJOVAL, PADL, ZVÍTĚZIL *25. 2. 1871 JOSEF REJLEK +24. 3. 1939.“ Autorem desky, který byla odhalena 16. 3. 1959, je Jan Přerovský. V domě čp. 346, v dnešním DDM, byla založena táborská komunistická strana a v pozdějších dobách tento objekt fungoval jako sídlo socialistické akademie a Večerní univerzita marxismu a leninismu.

Josef Rejlek se narodil 25. 2. 1871 v Libějicích. V letech 1878–1886 navštěvoval dvoutřídní obecnou školu ve Slapech. Poté se vyučil obuvnické profesi u firmy „Primas“ v Čelkovicích u Tábora a ve Vídni si vyprofiloval svou odbornost v oblasti ortopedické obuvi. Byl členem sociálně demokratické strany a v období stranického rozkolu se stavěl k radikální levici. V roce 1921 stál u zrodu KSČ v Táboře. Díky agitační činnosti měl často potyčky se zákonem, které většinou končily jen pokutou, avšak někdy i několika hodinami či dny vězení. Ze soudních spisů lze zjistit, že již v této době měl závažné zdravotní potíže – rozedmu plic. Bydlel na Maredově Vrchu v Hromádkově ulici čp. 1129. Živil se jako obuvník, za první republiky se politicky angažoval, pracoval jako tajemník na městském úřadě. Dne 16. 3. 1939 byl zatčen gestapem a podroben výslechům. Zemřel 27. 3. 1939 v táborské nemocnici na mozkovou cévní příhodu, která patrně souvisela s duševním přepětím, vyvolaným zatčením, a následným zhoršením jeho zdravotních potíží. Na desce je chybné datum Rejlkova úmrtí +24. 3. 1939.

Karel a Oskar Nedbalovi, Palackého čp. 355

„ZDE SE NARODIL DNE 26. BŘEZNA 1874 OSKAR NEDBAL, HUDEBNÍ SKLADATEL, SVĚTOVÝ DIRIGENT, ČLEN ČESKÉHO KVARTETA, SYN JUDra KARLA NEDBALA, ZAKLADATELE HUDEBNÍHO SPOLKU TÁBORSKÉHO“. Program odhalení pamětní desky začal už v sobotu 5. 12. 1936, kdy Jihočeské národní divadlo sehrálo v městském divadle Nedbalovu operetu Polská krev. V den odhalení pamětní desky, v neděli 6. 12. 1936, se v městském divadle konalo slavnostní matiné, při němž pronesl Ing. L. Novák proslov na téma „Oskar Nedbal – člověk a dílo“. Ten samý odhalil pamětní desku Oskara a Karla Nedbalových na domě čp. 355 a předal ji starostovi Soumarovi. Na slavnosti byli z mistrovy rodiny přítomni jeho vdova Marie Nedbalová, sestra Luisa Nedbalová a bratr Karel Nedbal.

Oskar Václav Jindřich Nedbal se narodil v Táboře 26. 3. 1874 jako šesté dítě do rodiny advokáta JUDr. Karla Nedbala (1836–26. 2. 1899) a Aloisie roz. Hejné. Malý Oskar vyrůstal obklopený hudbou, která se stala jeho celoživotní družkou. Studia na táborském reálném gymnáziu nedokončil, protože jeho otec poznal, jaký talent se v něm skrývá. Proto zapsal Oskara roku 1885 na pražskou konzervatoř. První dva roky studoval hru na trubku a při tom soukromě pokračoval ve hře na housle. V roce 1887 přestoupil do oddělení houslí, kde se později začal věnovat hře na violu. Od roku 1891 se věnoval i studiu kompozice u prof. Antonína Dvořáka. Ve stejném roce společně se svým spolužákem Josefem Sukem založil České kvarteto, v němž působili ještě Karel Hoffmann a Otto Berger (1894 nahrazen Hanušem Wihanem).

Působení v Českém kvartetu a dráha dirigenta Nedbala vynesly do hudebních výšin. Naneštěstí jeho první úspěšná léta v hudebním světě doprovázely i tragické události. Smrt jeho staršího bratra Viléma a otce. K radostným událostem patřil v létě 1898 Nedbalův sňatek s táborskou rodačkou Josefinou Setunskou (*12. 2. 1876). Jejich manželství však nemělo dlouhého trváni. Josefína onemocněla tuberkulózou plic, na kterou zemřela 6. 1. 1903. I přesto se stali rodiči. Jejich jediný syn Oskar byl vychováván v Táboře v rodině Setunských. Naneštěstí ani jeho život neměl dlouhého trvání. Během 1. světové války přestoupil z gymnázia na vojenskou reálku a v rámci vojenské přípravky byl převelen do Prešpurku (Bratislava). V červnu 1918 se při výkonu strážní služby zastřelil.

Po čtrnácti letech působení v Českém kvartetu a desetiletém u České filharmonie Nedbal náhle odjel do Vídně s Marií Hoffmannovou, manželkou svého kolegy z kvarteta, se kterou se oženil v roce 1910. Ve Vídni úspěšně pokračovala jeho kariéra dirigenta u symfonického Tonkünstler orchestru. Od počátku 20. stol. se Oskar Nedbal začal prosazovat i jako hudební skladatel. Mezi jeho prvotní díla patřily převážně balety: Pohádka o Honzovi, Z pohádky do pohádky, Princezna Hyacinta a Čertova babička. Velký triumf znamenala Nedbalova opereta Polská krev, která částečně vznikla na zámku v Kamenné Lhotě. Obdobně vznikla i opereta Vinobraní, ale tentokrát na zámku Strkov u Plané nad Lužnicí.

V roce 1919 se jako repatriant vrátil do Československa, ale jeho práce zde upadala. K dirigování se téměř nedostal, a proto většinu času trávil na pronajatém zámečku v Chlumu u Třeboně. Zde složil svou jedinou operu Sedlák Jakub. Jako východisko z neutěšené situace se Nedbalovi jevilo angažmá v Bratislavě, kde roku 1923 přijal místo ředitele opery Slovenského národního divadla. Nedbal velice pilně pracoval, významně pozvedl operu i činohru, ale přijetím funkce ředitele Slovenského národního divadla si jen uškodil. Stávající finanční potíže divadla se nadále zhoršovaly. Nedbal se setkával s nepochopením a dalšími překážkami ve svém úsilí. To ho značně vyčerpalo fyzicky i psychicky. Na konci roku 1930 se ocitl na prahu osobního bankrotu. Těsně před Vánoci se naposledy postavil za dirigentský pult v Chorvatském národním divadle. Neutěšenou životní situaci se rozhodl ukončit skokem z okna 24. 12. 1930. Nedbalovy ostatky spočinuly na záhřebském hřbitově Mirogoj, odkud byly převezeny v roce 2006 do České republiky a uloženy na vyšehradském Slavíně. Ostatky Oskara Nedbala sice spočívají v Čechách, ale ne v jeho rodném městě, „Tam tichou nad Lužnicí“, kde si vždy přál spočinout.

Oskar Nedbal je zřejmě nejznámější táborský rodák a jeho město si ho náležitě váží. Od roku 1930 nese místní Základní umělecká škola jméno Oskara Nedbala, stejně tak i divadlo od roku 1990. Jméno Oskara Nedbala nese i jedna z novoměstských ulic v sousedství gymnázia.

Budovatelé Nových bran, Palackého čp. 355

Pamětní deska Budovatelů Nových bran byla odhalena počátkem ledna 1940 ve spojení s matiné. V říjnovém čísle týdeníku Tábor z roku 1939 vyšlo oznámení Václava Nolče, obchodníka se střižním a textilním zbožím, koberci a linolei, že na svém domě nechá umístit tuto pamětní desku. Měla trvale uctít památku zakladatelů táborských městských bran. Už na konci prosince 1939 byla deska od J. V. Duška z červené leštěné žuly a bronzovým reliéfem vsazena do fasády domu. Na desce je nápis: „PAMÁTCE BUDOVATELŮ NOVÝCH BRAN, KTERÉ V TĚCHTO MÍSTECH BYLY ZÁŠTITOU TÁBORA PO ČTYŘI STALETÍ. NÁKLADEM V. NOLČE 1939.“

Josef Pavlík, Palackého čp. 357

ZDE ŽIL A PRACOVAL MUDR. JOSEF PAVLÍK 1836–1926 ZAKLADATEL A PŘEDSEDA SPOLEČNOSTI PRO POSTAVENÍ HUSOVA POMNÍKU V TÁBOŘE A ORGANIZÁTOR HUSOVY VÝSTAVY V ROCE 1906“

MUDr. Josef Pavlík se narodil 21. 9. 1863 v Křižánkách do mlynářské rodiny. Na Karlo–Ferdinandově univerzitě vystudoval lékařskou fakultu. V Praze na Královských Vinohradech se oženil 14. 8. 1894 s Marií Honzákovou. Ve stejném roce přišel do Tábora. Nastoupil jako sekundář do všeobecné veřejné nemocnice a pracoval i jako lékař u táborské železnice. Jako první lékař v jižních Čechách si pořídil rentgen. V Táboře se do rodiny Pavlíkovi, která bydlela v Palackého ulici čp. 357, postupně narodily čtyři děti: Milada (*1895), první promovaná inženýrka architektka na Českém vysokém učení technickém, Libuše (*1897), operní pěvkyně–sopranistka, Vladimír (*1900), inženýr architekt, a Jiří (*1907), lékař.

Josef Pavlík se od počátku svého působení v Táboře zajímal o jeho husitskou minulost a o osobnost mistra Jana Husa. Jeho celoživotním cílem bylo obnovit v Táboře i v celé zemi Husův kult. Prvním Pavlíkovým dílem v tomto směru bylo založení Spolku pro postavení Husova pomníku v Táboře roku 1905. Spolek usiloval zejména o postavení důstojného Husova pomníku v Táboře a zároveň o šíření jeho myšlenek. Což se spolku dařilo hlavně prostřednictvím každoročních Husových oslav pořádaných okolo 6. července. V rámci oslav byly pořádány přednášky, tábor lidu na Kozí hrádek či pálení ohňů na Jordáně a kopcích v okolí Tábora. Druhou významnou akcí, na níž měl doslova lví podíl MUDr. Pavlík, se stala Husova výstava v Táboře roku 1906. Během 1. světové války se MUDr. Pavlík staral o Spolkové finance, které byly uloženy u továrníka Herzána jako jistina na materiál pro Husův pomník, a nadále pořizoval knihy, rukopisy, rytiny, obrazy a další věci vztahující se k osobě Jana Husa. Sběratelská činnost doktora Pavlíka a Spolku pro postavení Husova pomníku byla zúročena v Husově síni. K jejímu slavnostnímu otevření došlo v rámci 500. výročí založení města. Husova síň se postupně rozrostla na 4 místnosti, které kromě Husova kultu odrážely i činnost Spolku pro postavení Husova pomníku a osobnost doktora Pavlíka.

Vrcholným dílem Josefa Pavlíka měl být pomník mistra Jana Husa. Jeho odhalení se ale nedožil. Zbudování pomníku nejprve přerušila 1. světová válka, poté spory s autory pomníku nakonec spor mezi městem a Památkovým úřadem v Praze o umístění pomníku. Když byly konečně všechny překážky odstraněny, doktor Pavlík ležel na smrtelném loži. I když se Josef Pavlík odhalení Husova pomníku nedočkal, jeho ideový odkaz pomník odráží dodnes. Tím odkazem je propojení Husovy osobnosti s nedalekým Kozím hrádkem. MUDR. Josef Pavlík zemřel 14. 12. 1926. Pohřeb tohoto velikána se uskutečnil v Husově síni, kam byla později umístěna urna s jeho popelem.

Martin Kolář, Divadelní čp. 212

Pamětní deska Martina Koláře byla odhalena 21. 7. 1929 na Klírovce, dnes sídle policie ČR. Autorem bronzového reliéfu a žulové desky je J. V. Dušek. Deska byla odhalena péčí Tábora – národního, společenského a hospodářského klubu. Slavnostní řeč při odhalení desky pronesl učitel Josef Švehla.

Martin Kolář se narodil 18. 6. 1836 ve Švihově Josefovi Kolářovi a jeho manželce Dorotě Haškové. Po studiích pracoval jako vychovatel na zámku v Hrobech (Kolovratové Krakovští), poté krátce v Hradci Králové a Praze. Od školního roku 1862/63 působil na nově otevřeném reálném gymnáziu v Táboře. Zde založil sbírku starožitností a spravoval knihovnu. Na gymnáziu Martin Kolář působil až do roku 1893, kdy odešel na odpočinek. Od roku 1868 byl městským archivářem a prvním ředitelem městského muzea (1878). Shromažďoval informace o Táborsku a heraldický materiál. Společně s ředitelem Václavem Křížkem organizoval kulturní a společenský život města. Za svého života téměř nepublikoval. Mezi vydané práce za jeho života se řadí např. Nejstarší pečetě šlechty české a moravské do roku 1300 (1883), Rod pánů ze Švihovských z Risenberka (1892) a Sedání a turnaje jakož i jiné rytířské kratochvíle v Čechách (1898). Roku 1902 vydal August Sedláček Českomoravskou heraldiku, která Koláře zařadila mezi naše přední heraldiky. Roku 1924 vyšla kniha Sborník historických prací Martina Koláře o dějinách Tábora, kterou uspořádal syn Martina Koláře Jan.

Prof. Martin Kolář zemřel 15. 5. 1898 v Táboře na tuberkulózu plic. Martin Kolář se oženil 24. 5. 1879 se Štěpánkou Polcovou z Pešti (Uhry), s níž měl dvě děti: prof. Jan Kolář (1884–1940), byl profesorem a ředitelem táborské reálky, starostou Tábora (1927–1929) a spoluredaktorem Jihočeského sborníku historického; PhDr. Anna Císařová-Kolářová (1887–1963), historička a editorka Husových spisů.

František Alois Lhotka, Školní náměstí

Pomník F. A. Lhotky, faráře v Červeném Újezdě byl odhalen 26. 6. 1932. Slavnostní projev pronesl učitel Roman Cikhart. Autorem pomníku, na jehož odhalení se nejvíce podílelo táborské městské muzeum, byl J. V. Dušek.

František Alois Lhotka se narodil 1. 11. 1836 v Černovicích u Tábora čp. 21. Narodil se do rodiny rolníka a výrobce dřeváků Vojtěcha Lhotky, který později provozoval zájezdní hostinec na náměstí čp. 96, kam se rodina přestěhovala. Lhotka studoval bohoslovectví v Praze. Stal se knězem, působil v řádu františkánů. Kvůli převzetí dědictví rodinného majetku se stal světským knězem. Zemřel 28. 12. 1884 v Červeném Újezdě u Votic. Kromě svého kněžského poslání se věnoval i psaní básní a písní. Jeho verše byly milostné, přírodní, náboženské, příležitostné, mravoučné, vlastenecké, řemeslnické a jiné. Slavnou se stala pouze báseň Touha (asi z roku 1860), kterou pod názvem Tam tichou nad Lužnicí zhudebnil J. Knahl, varhaník u sv. Víta v Praze.

Tam tichou nad Lužnicí

Tam tichou nad Lužnicí,
v tom kraji mileném,
chtěl bych tam chvíli býti
s mé lásky andělem.

Ukázal bych jí hrady,
kde bydlel chrabrý děd,
a zbořené ty síně,
kde šuměl v číších med.
Toť, děvo, vzdech bych, jediná
je moje drahá otčina!

Lhotkův pomník byl usazen pod Masarykovu lípu. V sobotu 10. 5. 1930 o 10. hodině došlo k vysazení této lípa u příležitosti 80. narozenin prezidenta Masaryka před staroměstskými dívčími školami. Slavnostnímu aktu přihlíželi zástupci školních úřadů, okresní školní inspektor Josef Erhart a JUDr. Alois Blecha za místní školní radu, a učitelský sbor se žákyněmi. Všechny přítomné přivítala žačka obecné školy a po ní se slova ujala ředitelka školy Anna Beránková-Tuttrová, která „uvedla, jaké úctě těšily se u našich předků stromy sázené na památku významných událostí. Také tato lípa hlásati má na věčné časy paměť velikého pres. T. G. Masaryka, jehož nedávné osmdesátiny oslavoval spontáně celý národ i cizina.“ Před samotným aktem vysazení „Masarykovy lípy“ významní hosté pronesli vhodné proslovy, mezi nimi i bývalá ředitelka dívčích škol Marie Sedláčková. Lípu v nově zřízeném parčíku na dnešním Školním náměstí zasadily žákyně měšťanské školy a žákyně obecné školy ji ozdobily fáborky v národních barvách. Sázení doprovodily další žákyně zapěním Šteflova sboru Zdráv buď prezidente náš.

Pavel Lucín Helikoniades z Helikonu, Střelnická čp. 222

„ZDE SE NARODIL PAVEL LUCÍN HELIKONIADES Z HELIKONU BÁSNÍK ČESKÝ NAR. 1523 ZEM. 1595, ČESKÝ BÁSNÍK. TÁBORŠTÍ AKADEMIKOVÉ 1874.“

Prvním známým majitelem domu čp. 222 ve Střelnické ulici byl Matyáš písař. Žil zde se svými dětmi Dorotou Pořickáou a Pavlem Lucínem. Pavel Lucín se stal roku 1546 bakalářem a v Táboře začal pracovat jako písař, od roku 1549 zasedal v radě starších a od roku 1551 v obecní radě. Pavel Lucín proslul jako spisovatel a překladatel. Jeho manželkou byla Magdalena Smrčková z Mnichu. Společně přivedli na svět čtyři děti, Theofila, Gamaliela, Zachariáše a Veroniku Od roku 1583 používal predikát Helikonides z Helikonu. Pavel Lucín se dostal s Táborskými do vleklého sporu, který vyhrál, protože mu roku 1563 přenechali městiště u Kozího hrádku s jinými kusy, pustým příkopem, se dvěma pustými rybníčky, s pustým Dvořištěm, se dvěma loukami při potoku i s potokem Kozským. Časem Lucín tyto majetky prodal Zikmundovi Pekovi z Římku, který je roku 1600 prodal zpátky Táborským. Spory Pavla Lucína s městem pokračovaly i v dalších letech. Pro znevažování radních a císařského rychtáře skončil roku 1566 ve vězení. Pravděpodobně po odpykání trestu se z Tábora odstěhoval a stal se písařem v Jindřichově Hradci, kde zemřel okolo roku 1595. 

Otomar Kadoch, Klokotská čp. 108

„VZÁCNÉMU VLASTENCI A PŘÍZNIVCI ÚSTŘEDNÍ MATICE ŠKOLSKÉ ODHALENA V ROCE 1927.“ Pamětní desku z leštěné žuly vyrobil táborský kameník Jan Slabý. Pamětní desku Otomaru Kadochovi, pokladníkovi táborského pivovaru, nechala Ústřední matice školská odhalit 28. 9. 1927 proto, že jí Kadoch odkázal veškerý majetek i dům čp. 108 v Klokotské ulici. Při slavnosti bylo zastoupeno ústředí Ú. M. Š., jejíž místopředseda, nakladatel Šolc z Prahy, proslovil v radničním paláci slavnostní řeč, k níž řed. B. Kučera připojil historii místního odboru.

Jan Žižka z Trocnova, Žižkovo náměstí

S myšlenkou výstavby pomníku Jana Žižky přišla Občanská beseda roku 1870. Jejich myšlenku posvětilo i pražské místodržitelství, které zároveň povolilo provádění peněžních sbírek v kraji táborském, budějovickém, pražském, čáslavském a chrudimském. O čtyři roky později byla práce na pomníku zadána akademickému sochaři Josefu Myslbekovi, jenže jeho práce se zpozdila. Myslbek hliněný model Žižky podle ideového návrhu Františka Palackého dokončil až na konci roku 1876 a sádrový model předal v lednu 1877. Mezitím kameník Tomáš Šídlo, který měl vytvořit podstavec dle projektu architektů Zeyera a Wiehla, prodal svou dílnu, a slévač Josef Benk, který měl sochu odlít, zkrachoval. V první polovině roku 1877 byly problémy vyřešeny. Sochu odlil František Grün ve své slévárně ve Vršovicích a podstavec vytvořil kameník Jan Burian z Prahy.

Slavnostní odhalení pomníku proběhlo ve dnech 25. a 26. 8. 1877. V sobotu 25. 8. sehráli táborští ochotníci v městském divadle Jeřábkovu Veselohru a o 9. hodině večer prošel městem lampionový a pochodňový průvod. Do nedělního rána obyvatele Tábora a množství příchozích hostí a návštěvníků probudila hudba a výstřely z hmoždířů v 5 hodin ráno. Po 9. hodině se začal shromažďovat průvod, který tvořilo na 140 spolků, v místech dnešního Husova náměstí, aby se v 10 hodin odebral na hlavní táborské náměstí (dnes Žižkovo). Slavnostnímu aktu přihlíželo na 10 000 osob. Pomník s Žižkovou sochou v nadživotní velikosti (280 cm) na čtyři metry vysokém žulovém podstavci ozdobilo 40 věnců. Hlavním řečníkem slavnostní události byl městský tajemník Karel Mlynář. Na závěr pronesl: „Nuže strhněte roušku, která halí rekovnou tu postavu, ulitou dle podání staré pravdy na památku časnou – sejměte závoj, kterýž halí bohatýra, jehož slavné jméno a skutkové vryty jsou do paměti lidstva na věky!“ Mlynářovi se nepodařilo strhnout „závoj“ ze sochy vojevůdce, jen jej poodhrnul z přední části. Odpoledne návštěvníci strávili na Lužnickém (Suchomelově) ostrově a slavnost zakončil večerní ples v městském divadle.

Realizaci i odhalení pomníku doprovázely problematické okamžiky i v dalších letech. Již 9. 7. 1878 se začal naklánět, protože slitina, z níž byla socha odlita, nebyla kvalitní. Nedlouho poté došlo ke snesení sochy. Vytvoření nového pomníku obec zadala sochaři Antonínu Wildovi. Ten stačil slepit pouze původní Myslbekův sádrový model Žižky a pak zemřel. Radní poté vybírali ze tří modelů: Josefa Myslbeka, Antonína Wagnera a Josefa Strachovského. Vybrali si posledního ze jmenovaných, podle jehož návrhu nového Žižku vysochali bratři Ducháčkové z hořického pískovce. Zajímavostí nového pomníku podle Tomkova ideového námětu je dubový pařez, který upomíná na pověst o Žižkově narození a úmrtí. Podle nich k obojímu došlo pod duby. K odhalení Strachovského Žižky došlo v neděli 26. 10. 1884 komorním způsobem bez větší slavnosti.