Židé v Táboře II
19. ledna 2019
Již podruhé jsme se během sobotnických výprav dotkli na tématu Židé v Táboře. Tentokrát jsme procházku zaměřili na období od konce 19. století až po období první republiky. Sešli jsme se na bývalém starém židovské hřbitově, který se nachází mezi Korandovou a Bechyňskou ulicí v sousedství Parku pod Kotnovem. Starý židovský hřbitov byl založen v roce 1634. Na založení hřbitova měl podíl rytíř Oldřich Skuhrovský ze Skuhrova, hejtman kouřimského kraje. Židé získali toto místo do věčného pronájmu. Roční nájem činil 4 zlaté. Hřbitov sloužil svým účelům až do roku 1893, kdy byl zcela zaplněn. Nový židovský hřbitov s márnicí a bytem hrobníka byl zbudován na Píseckém rozcestí. Oba hřbitovy byly zničeny během okupace v roce 1941. Na starém židovském hřbitově najdeme dva pomníky připomínající oběti holocaustu. Starší byl odhalen 23. října 1955 a mladší 20. října 2002. Starý židovský hřbitov je v majetku Židovské obce v Praze.
Židovská komunita v Táboře se v průběhu staletí zvětšovala. V roce 1880 dosáhla svého vrcholu, tehdy ve městě žilo 495 osob. Poté již počet Židů ve městě klesal.
Tabulka 1. Vývoj počtu židovských obyvatel Tábora
| 1880 | 1890 | 1900 | 1910 | 1921 | 1933 |
| 495 | 446 | 459 | 425 | 345 | 265 |
Židé se v Táboře usazovali zejména v jižní polovině Starého Města. Na sobotnické vycházce jsme prošli několika ulicemi, které byli hojně osídleny Židy. Pro porovnání připojuji dvě tabulky, kde jsou zaznamenáni majitelé bytů či domů v Klokotské ulici, Žižkově náměstí, Koželužské, Vodní, Pražské a Palackého ulici v letech 1880 a 1921, jejich povolání, jak uváděli sčítací operáty z uvedených let.
Klokotská ulice
| 1880 | 1921 |
| 97, Abraham Penížek, kupecký obchod | 94, II. byt, Marie Poláčková, soukromnice |
| 101 Emanuel Vodička, kupecký obchod, otec Isidora (sladovna) a Maxe (obchodník) | 99, I. byt, Richard Popper, obchod smíšeným zbožím |
| 107, I. byt, Emanuel Mendl, kupecký obchod | 101, Max Vodička, obchod smíšeným zbožím a hadry |
| 107, III. byt, Alois Mendl, obchodník obilím | 103, I. byt, Leopold Pick, trafika |
| 113, Samuel Mendl, výčep lihovin | 103, IV. byt, Berta Poláčková, soukromnice, dříve dámská krejčová |
| 115, III. byt, Josef Guttmann, obchod surovinami | 103, V. byt, Barbora Weinsteinová, soukromnice, dříve krupařka |
| 118, Jakub Schönbaum, krejčovství | 109, Ludvík Pollák, obchod koloniálním zbožím |
| 119, VI. byt, Šimon Volf Freund, rabín ve výslužbě, německá obcovací řeč | 113, Richard Mendl, vinárna |
| 123, II. byt, Leopold Fink, kupecký/koloniální obchod | 115, I. byt, Josef Justic, řezník, řeznictví v čp. 23 |
| 124, VII. byt, Moric Schönbaum, student gymnázia, nájemník, pocházel z Plané n. L. | 115, III. byt, Alois Böhm, obchodní příručí u Jakuba Böhma obchod střižním zbožím |
| 124, VIII. byt, Izák Popper, žil z úroků svých kapitálů, obcovací řeč německá, prováděl obřízky | 120, V. byt, Aron Reichard, kantor, učitel hudby, prodával hudební nástroje |
| 121, I. byt, Valerie Benešová, podnájemnice, faktoristka u Antonína Guttmanna |
Žižkovo náměstí
| 1880 | 1921 |
| 8, II. byt, Ludvík Vogel, podomní obchodník | 13, Zikmund Rein, obchod střižním zbožím Jindřich Rein a syn |
| 13, Jindřich Rein, obchod střižním zbožím | 14, I. byt, Emanuel Glaser, obchod peřím a kůžemi |
| 14, VII. byt, Berta Grimmová, domácí práce | |
| 17, Leopold Lustig, obchod galanterním zbožím | |
| 19, Albert Eichberg, obchod železným zbožím | 19, Alois Freund, obchod železným zbožím |
| 20, IV. byt, Julius Freschl, samostatný obchodník |
Koželužská a Vodní ulice
| 1880 | 1921 |
| 141, II. byt, Hynek Fried, kupecký obchod | 142, I. byt, Heřman Klauber, kostelník v synagoze, duchovní služba |
| 142, I. byt, Josef Herrmann, žije z podpory dcer, které vlastnili krejčovství | 142, III. byt, Dr. Nathan Weisslovič, rabín, pocházel z Uher |
| 142, II. byt, Hynek Poláček, kostelník v židovské modlitebně | 142, V. byt, Ferdinand Penížek, příručí v obchodě železem Aloise Freunda |
| 142, III. byt, Guttmann Klemperer, krajský rabín, německá obcovací řeč | 147, III. byt, Alfred Guttmann, obchod kůžemi, Provaznická ulice |
| 147, Šimon Feigl, žije z úroků svých kapitálů, německá obcovací řeč, Provaznická ulice | 150, Ludvík Justic, řeznictví |
Pražská ulice
| 1880 | 1921 |
| 155, I. byt, Filip Guttmann, obchod smíšeným zbožím | 155, I. byt, Jindřich Guttmann, Filip Guttmann syn obchod střižním zbožím |
| 155, II. byt, JUDr. Bedřich Guttmann, koncipient | 155, II. byt, Berta Fuhrmannová, soukromnice |
| 156, I. byt, Jindřich Mendl, obchod smíšeným zbožím | 156, Richard Zemánek, obchod železem |
| 156, III. byt, Helena Guttmannová, majitelka trafiky | 158, I. byt, Zikmund Guttmann, obchod galanterním zbožím, nástupce Hugo Sachse |
| 206, I. byt, Herrmann Neugröschel, obchod obilím | |
| 210, II. byt, Františka Mendlová, žila z penze po svém manželovi obecním lékaři | 210, I. byt, Josef Moravec, obchod střižním zbožím, majitel domu |
| 210, III. byt, Barbora Eichbergová, majitelka domu, žila z nájemného | |
| 211, II. byt, Izrael Fleisch, obchod kůžemi a peřím | |
| 220, Alois Mendl st., obchod galanterním zbožím v čp. 12 | 220, Alois Mendl, Alois Mendl syn obchod galanterním, pleteným a krátkým zbožím |
| 224, IV. byt, Karolína Guttmanová, žila z vlastních kapitálů | |
| 225, Josef Mendl, vinárna, manželka Eva provozovala obchod galanterním zbožím | 225, Max Mendl, obchod galanterní a vinárna |
| 230, Jakub Guttmann, obchod smíšeným zbožím | 230, Antonín Guttmann, obchod zbožím koloniálním |
Palackého ulice
| 1880 | 1921 |
| 347, I. byt, Hynek Fuchs, obchod obilím | |
| 348, I. byt, Bohumil Goldstein, výroba a prodej lihovin | 348, II. byt, Moric Hart, obchod obilím a zemskými plodinami |
| 348, II. byt, Barbora Goldsteinová, matka, žije ze synovi podpory | |
| 348, III. byt, David Eichberg, soukromník, žije ze svých kapitálů | |
| 350, IV. byt, Benjamin Beneš, kantor židovské obce, německá obcovací řeč | 350, III. byt, Jindřich Deutsch, obchod módním a galanterním zbožím Růžena Deutschová |
| 350, V. byt, MUDr. Nathán Bloch, městský lékař | |
| 350, I. byt, Michal Guttmann, kupecký obchod | |
| 351, I. byt, Jakub Hart, obchod smíšeným zbožím | |
| 351, III. byt, Izák Weil, kamenictví, kamenický mistr | 354, V. byt, Emil Fischel, majitel domu, firma L. S. Fischel a synové, výroba usní |
| 353, IV. byt, Moric Lederer, knihtiskař, samostatný mistr | 354, IV. byt, Josef Zenker, podporován dětmi, dříve obchod smíšeným zbožím |
| 354, III. byt, Bohumil Kaufmann, pomocník v obchodě s mýdlem a moukou | 354, II. byt, Josef Meisl, závod galanterním zbožím |
| 355, III. byt, Leopold Rein, obchod střižním zbožím | 355, II. byt, Moric Rein, majitel domu, obchod střižním zbožím |
| 357, I. byt, Šimon Guttmann, krejčovství, samostatný mistr | 355, III. byt, dětí Morice Reina, pracovaly v otcově obchodu |
| 359, II. byt, Alexandr Eisenstein, obchod střižním zbožím | 359, VII. byt, Moric Eisenstein, obchod střižním zbožím |
S rozvojem Nového Města se začaly některé židovské rodiny přesouvat do nově budované městské části. Zde založil Emanuel Vodička, Žid žijící v Klokotské ulici čp. 101, se svým společníkem Antonínem Rudolfem sladovnu, jeden z největších průmyslových podniků v Táboře. Židé byli důležitou součástí obchodního a podnikatelského života ve městě na přelomu 19. a 20. století. Vedle sladovny byla významným židovským podnikem ještě továrna L. S. Fischel a synové, továrna na výrobu usní v táborských Koželuzích. Majitelem podniku byl Emil Fischel, který bydlel v Palackého ulici čp. 354. Kromě těchto dvou velkých židovských podniků provozovali ostatní židovští obyvatelé města své obchody a živnosti. Významně se podíleli na obchodu střižním a galanterním zbožím (Mendlovi, Lustigovi, Guttmannovi, Reinovi, Ašermanovi, Fišerovi, Flusserovi, Penížkovi, Böhmovi, Meislovi, Steinovi), obchodu smíšeným či koloniálním zbožím (Finkovi, Fuhrmannovi, Guttmannovi, Mendlovi, Moravecovi, Vodičkovi, Popperovi, Pickovi, Meislovi), obchodu peřím a kůží (Guttmannovi, Glaserovi, Vogelovi), obchodu obilím (Friedovi, Guttmannovi, Ehrlichovi, Hartovi), výrobě a prodeji lihovin (Sternovi, Mendlovi), obchodu železným zbožím (Eibergovi, Freundovi, Zemánkovi) atd. Silné zastoupení měli Židé i mezi řezníky. Toto řemeslo „tradičně“ provozovali Sternovi a Justicovi.
Během naší procházky jsme se věnovali dvěma antisemitským incidentům, které v Táboře odehráli v letech 1897 a 1918. Konec roku 1897 završil změny v Rakousko-Uhersku, které přinesla vláda Kazimíra Bádeniho. Roku 1896 Bádeni prosadil změnu volebního systému, podle něhož proběhly volby na jaře 1897. Ke stávajícím čtyřem kuriím přibyla pátá všeobecná kurie, v níž volili všichni muži starší 24 let. Bádeniho vláda se i přes obtíže udržela u moci, ale ne na dlouho. Hřebíček do své rakve si zarazil ministerský předseda schválením jazykových nařízení v dubnu 1897. Bádeniho jazyková nařízení upravovala užívání češtiny jako úřední řeči u nižších instancí civilní i soudní správy nejen při vnějším, ale i vnitřním úřadování. Následovali obstrukce německých politiků na Říšské radě a demonstrace a teror v národnostně smíšených oblastech českých zemí. Dne 28. 11. 1897 podal Bádeni demisi své vlády. Druhý den propukly v Praze demonstrace a masové nepokoje, které si vzaly za cíl ničení německého a židovského majetku. Protestní akce, které přecházely v protižidovské útoky, se rozšířily i do dalších míst, Tábor nevyjímaje.
Nastalá situace v českých zemích byla v Táboře využita k opětnému útoku proti židovské obecné škole s německou vyučovací řečí, která byla místním trnem v oku. Židovská škola v Táboře byla poprvé založena roku 1844, ale v tentýž rok zase skončila. K jejímu obnovení došlo o dvacet let později roku 1864. V inkriminovaném roce 1897 sídlila židovská dvoutřídní obecní škola v Koželužské ulici čp. 142. V pátek 3. 12. 1897 obdrželo okresní hejtmanství v Táboře zprávy o chystaných demonstracích ve městě, při nichž měla být vytlučena okna židovských domů v Pražské ulici a v hotelu Nový. Představený židovské obce JUDr. Bedřich Guttmann obdržel výhružný dopis tohoto znění: „Nebude-li do týdne vaše židovská škola zrušena, bude smetena z povrchu zemského a vy všichni udržovatelé této německé kolonie v Táboře náležité odplaty dojdete. Ve vlastním zájmu o zrušení školy té veřejnou vyhlášku vyvěste! Sbor důvěrníků Pomsta.“[1] O chystaných nepokojích spravil místodržitelský rada Jakub Hula starostu města Alexandra Seika, ale ten ji na mimořádné schůzi obecního zastupitelstva 3. 12. 1897 vůbec nepřednesl. Informace předal pouze policejnímu referentovi Františku Klierovi. Četnický sbor byl posílen o šest mužů z okolních stanic. Na mimořádném zasedání přijali zastupitelé pražskou rezoluci odsuzující útisk českých menšin v pohraničí.
Před radnicí a v zasedací síni se tehdy shromáždilo značné množství lidí, které radní Hynek Lang po skončení schůze vyzval ke klidu. Za zpěvu národní hymny a písně Hej, Slované se dav shromáždil u Žižkova pomníku a odtud zamířil průvodem Pražskou ulicí směrem na Husovo náměstí (dnes Křižíkovo). Na rohu Palackého ulice a Husova náměstí se průvod zastavil a několik lidí vešlo do krámu (v domě čp. 348) kořalečníka Bohumila Goldsteina koupit si doutníky. „Koluje verze, že kupující platili haléři, což zmíněného žida tak dopálilo, že počal lidu v krámě jsoucímu spílati: české lůzy, české pakáže, vyťal jednomu dělníku políček a oháněl se „statečně“ rákoskou po obličejích a zádech kolem něho seskupených. To lid pochopitelným způsobem rozčililo a došlo hned k prvé výtržnosti. Drzý žid Goldstein, který jest všeobecně znám svou nenávistí ku všemu českému byl na místě „vyplacen“, skříně, kde vyloženo měl stříbrné zboží a lahvičky s likéry, rozbity, a zboží vyházeno na ulici a pošlapáno. Četnictvo a městská policie hned zakročila a lid rozháněla a k odchodu vybízela. Lid však jen zvolna se rozcházel od spustošeného krámu a židovi nehledanými výrazy spílal.“
Ve městě bylo nezvykle živo do pozdních nočních hodin (22 hodin). Lidé přecházeli z místa na místo. I přes zásah četníků a městských strážníků, kteří rozháněli výtržníky (převážně mládež) za pomoci šavlí a bodáků, nezabránili dalšímu ničení židovského majetku. Okna byla poškozena na 34 domech židovských majitelů, ale i některých křesťanských bytů a poštovním úřadě. Škoda na civilním majetku dosáhla částky 900 zl. Na synagoze padlo za oběť výtržníkům na 300 skleněných tabulek. S poškozeným lustrem se škoda v synagoze vyšplhala na 200 zl. V ten samý den bylo zatčeno pět osob cizí domovské příslušnosti a v sobotu dalších osm.
Druhý den, v sobotu 4. 12. 1897, žádalo okresní hejtmanství telegraficky o vojenskou pomoc na přání židovské obce. V odpoledních hodinách byly po městě vyvěšeny vyhlášky c. k. hejtmanství omezující volný pohyb osob po městě po setmění a uzavírací hodinu obchodů, hostinců a kaváren. V pondělí 6. 12. 1897 byla tato vyhláška vzhledem k přítomnosti vojska zrušena. Odpoledne 4. 12. do města přijel jeden prapor 102. pěšího pluku z Benešova, který v podvečer vystřídal 75. pěší pluk z Třeboně. Pro potřeby ubytování vojska byly uvolněny chlapecké školy (Filipovská čp. 77, dnes spodní část ZŠ a MŠ Tábor, náměstí Mikuláše z Husi). Vojáci město opustili v úterý večer 7. 12. 1897. Místo vojska na pořádek dohlížela obecní hlídka, která svou práci ukončila v pondělí 13. 12. 1897.
V neděli 5. 12. 1897 židovská obec zrušila svou školu, která byla místním trnem v oku, protože ji považovali za německý ústav. Všem členům obce bylo doporučeno (písemně sděleno), aby se vyvarovali užívání němčiny na veřejnosti, neodebírali německé tiskoviny a nezavdávali příčiny ke konfliktům se spoluobčany.
Z tohoto incidentu lze vyvodit, že útok vůči židovské komunitě byl veden spíše na úrovni jazykové nikoli náboženské. Rozdílné náboženství nebylo vždy jedinou příčinou protižidovských nálad ve městě. Byl to jednak majetek zdejších Židů, kteří patřili mezi nejbohatší obyvatele města, tak jejich „zdroj obživy“, který vyvolával nepokoje již v minulých staletích. Táborským Židům byla zapovězena, např. výroba a prodej vlněných punčoch. Protižidovské nálady vrcholily během období první světové války i v poválečné době. Za první světové války přicházeli do města Židé z okupované Haliče. Obvykle vykoupili značné množství potravin a na domácí obyvatelstvo již mnoho či nic nezbylo. Poté, co válečná fronta ustoupila z jejich domoviny, vraceli se zpět. Ovšem jejich chování zůstalo v paměti Táboráků zakořeněno. Židé byli rovněž obviňováni z „keťasení“, černého obchodu, na čemž se značně obohatili ve válečné době.
Antisemitské nálady značně přiživila i zpráva o chystaném atentátu na prezidenta Masaryka, za nímž měli stát Židé. Zpráva o atentátu se do Tábora dostala 18. prosince 1918, pár dní před příjezdem prezidenta do Československa. Téhož dne večer se po městě začaly shlukovat hloučky mladíků, kteří se chystali provést pogrom na zdejší Židy. Kolem 7. hodiny večer se sešlo několik set lidí na náměstí Československé republiky (dnes Žižkovo náměstí). Dav začal vytloukat okna židovských domů na náměstí a přilehlých ulicích. Došlo i k napadení několika Židů přímo na ulici. Z ranního oznamu městské policie známe jména dvou napadených Židů, Alfréda Guttmanna a Freunda. O rozsahu utrpěných zranění bohužel zpráva mlčí.
O uklidnění davu se pokusil starosta města Dr. Josef Kos a předseda sociální demokracie Josef Šáda. Následkem jejich domluvy došlo k částečnému zklidnění, ale k úplnému klidu bylo ještě daleko. Okresní hejtman Dr. Hejda povolal na pomoc četníky. Ovšem jejich stav, tři četnici, nedovoloval razantnější zákrok. Policie a četnictvo čítající 13 osob se v podstatě omezilo jen na pozorování a případné domlouvání.
Další incident se odehrál kolem 9. hodiny večer. Výtržníci vytloukli všechna okna na synagoze a dokonce vnikli i dovnitř, neboť se domnívali, že Židé ukrývají ve sklepě zásoby. Bohužel žádné zásoby nenašli. Kromě oken poničili ještě několik lustrů uvnitř synagogy. Ze synagogy se výtržníci přesunuli do Čelkovic, kde úplně vydrancovali obchod Žida, Josefa Steina čp. 92.
Na popud starosty Dr. Kose a pod vlivem událostí z 18. prosince 1918 povolal hejtman Dr. Hejda vojsko z Českých Budějovic. V 8. hodin večer 19. prosince dorazilo do Tábora pět důstojníků a 150 vojáků od 91. pěšího pluku z Českých Budějovic. Před jejich příchodem do města se o klid a pořádek staraly vedle policie a četníků ještě občanské hlídky, o jejichž organizování se postaral starosta Kos. Po celý den a noc 19. prosince již nedošlo k žádným incidentům. Policie konala nepřetržitou hlídku u synagogy. Vojsko zůstalo v Táboře až do neděle 22. prosince 1918. Jeho přítomnost byla využita ke střežení bezpečnosti během návštěvy prezidenta Masaryka v Táboře v sobotu 21. prosince. Po dobu pobytu vojska ve městě panoval všude klid, další protižidovské akce nebyly zaznamenány.
Přestože se jednalo o závažný incident, táborské týdeníky, Tábor a Český jih, o něm nenapsali ani slovo. Antisemitské nálady v Táboře přetrvávaly i v roce 1919. Nový okresní hejtman Bohumil Bayerle se o nich zmínil ve zprávě pro prezídium ministerstva vnitra v Praze z února 1919. Nenávist vůči Židům přičítal chování Židů za války, zejména haličských uprchlíků, a tomu, že nejbohatší vrstvu obyvatel ve městě tvořily hlavně Židé.
Protižidovské akce se odehrály i na jiných místech Československa, např. v Praze, Holešově, Poděbradech, Nymburce, Písku ad. I přes počáteční antisemitské projevy se stala Československá republika v meziválečném období ostrovem klidu pro židovskou menšinu. O to se zasadil zejména prezident Masaryk. Československo jako jediné umožnilo domácímu židovskému obyvatelstvu přihlásit se k židovské národnosti.
Mgr Jitka Vandrovcová, Mgr Lenka Vandrovcová
