Obyčejní muži v neobyčejné době II

28. 5. 2018  •  publikoval(a): Kateřina Nimrichtrová  •  rubrika: Archív - exkurze

19. května 2018

Hugo Vojta

Hugo Karel Vojta se narodil 11. 4. 1885 na Tržním náměstí čp. 345 do rodiny obchodníka Ludvíka Vojty a jeho manželky Marie roz. Vodákové z Prahy. V Táboře prošel obecnou a měšťanskou školu, v Českých Budějovicích absolvoval 3.–7. ročník (1898–1903) vyšší české reálky, v Praze Vysokou školu technickou obor stavitelství (1903–1905) a poté ještě stavební účetnictví (1908–1909). Základní vojenskou službu prodělal u pevnostního dělostřelectva v Pule (1906–1907). Bydlel na Královských Vinohradech a pracoval na zemském finančním ředitelství.

Na základě částečné mobilizace odjel do Puli ke 4. pluku pevnostních dělostřelců. Po vypuknutí války s Itálií bojoval od srpna 1915 na Sočské frontě u Gorice u 52. baterie. V červnu 1916 již bojoval na východní frontě v době Brusilovovi ofenzivy u Kolomyje (jihozápadní Ukrajina), kam byl převelen k 44. pluku polních houfnic. Do zajetí sběhl (se dostal) 28. 6. 1916 u Zalesčiků nedaleko Tarnopole. Než se dostal v září 1917 do čs. vojska, pobýval v zajateckém táboře v Caricynu.

V legiích se zúčastnil mnoha bojových akcí (u Mariinsku, v Kargatě u Kabakli, a Nižnědinsku, tažení na Irkutsk, boje o Kultuk a Sludanku na Bajkale, tažení na Čitu ad.). Podílel se na formování dělostřeleckých jednotek č. vojska na Rusi.  Dne 19. 4. 1920 byl Hugo Vojta jmenován velitelem lodi Crook (24. transport). Loď přistála 4. 7. v Terstu. Vlak s legionáři dorazil do konečné stanice v Brně 8. 7. 1920.

Hugo Vojta zůstal aktivním vojákem u dělostřelectva. Celá třicátá léta působil na Slovensku jako Zemský vojenský velitel, od roku 1934 v hodnosti divizního generála. Po vzniku Slovenského státu odjel zpět do Čech a zapojil se do činnosti odbojové organizace Obrana národa. Společně s generálem Bílým se stal první obětí Reinharda Heydricha. Oba generálové byly popraveni 28. 9. 1941.

František Skalák

František Skalák se narodil 10. 11. 1875 ve Hvožďanech čp. 39 do rolnické rodiny. V letech 1890-1893 studoval v Bechyni na odborné keramické škole, poté Umělecko-průmyslovou školu v Praze, konkrétně všeobecnou školu pro ornamentální kreslení a figurální modelování (1893–1896) a dekorativní architekturu (1896-1899). Od začátku školního roku 1901-1902 pracoval jako asistent kreslení a modelování na c. k. státní průmyslové škole v Praze. Působil zde až do 31. 8. 1909. Dne 26. 6. 1909 získal u c. k. zkušební komise v Praze vysvědčení učitelské způsobilosti pro kreslení a modelování na vyšším stupni a pro měřičské rýsování na nižším stupni středních škol s českým vyučovacím jazykem. Od 16. 9. 1909 působil na táborské reálce jako asistent kreslení a modelování, vypomáhal i na c. k. gymnáziu. Při částečné mobilizaci byl povolán k 28. zeměbraneckému pluku do Písku, ale do týdne byl propuštěn. Jenže na počátku roku 1915 bylo rozhodnutí anulováno a Skalák měl na poč. března nastoupit vojenskou službu. Dostavil se do Českých Budějovic, tam byl u prohlídky uznán vážně nemocným a poslán do domácího léčení. Do týdne se měl dostavit k superarbitračnímu řízení, pokud nebude mít horečky. Jenže horečky nepolevovali. Skalák zemřel na tuberkulózu 9. 4. 1915. Pohřben u kostela sv. Filipa a Jakuba 12. 4. 1915.

Jan Vítězslav Dušek

Jan Vítězslav Dušek se narodil 8. 6. 1891 v Makově čp. 30 do rodiny krejčího Františka Duška. Po absolvování sochařské školy v Hořicích (1909) žil v Praze a ve Vídni, kde byl roku 1914 přijat na Akademii výtvarných umění. Celou válku bojoval v řadách 75. pěšího pluku (Jindřichův Hradec). S dalšími umělci, např. Jiřím Kauckým a Rudolfem Kabešem, připravoval plukovní muzeum v Debrecíně. V roce 1920 se usadil v Táboře, kde si nechal postavit dům s ateliérem, dnes Husinecká čp. 1200. Během období první republiky podnikl několik studijních cest do zahraničí (Francie, Velká Británie, Belgie, Itálie, Německo). V roce 1925 Du­šek spoluzakládal Sdružení jihočeských výtvarníků a v roce 1932 spolek Pětasedmdesátníků. Dušek vytvořil množství drobných interiérových plastik, medailí a od­zna­ků, bronzových i sádrových soch, pomníků padlým (celkem 75), pa­mět­ních desek a náhrobků. Duškova díla se nachází ve sbír­kách Ná­rodní gale­rie, Alšovy jihočeské galerie, Hu­sitského muzea v Tá­bo­ře, Muzea Jind­ři­chohradec­ka a jinde. J. V. Dušek zemřel 2. 3. 1966 v Táboře.

 

Vojtěch Koutenský

Vojtěch Koutenský se narodil 23. 8. 1892 v Březí (okr. Přeštic, dnes okr. Plzeň-jih) do rodiny lesního správce hraběte Harracha Vojtěcha Koutenského a jeho ženy Emilie. Část života prožil v Plané nad Lužnicí. Po absolvování obecné školy nastoupil na táborské vyšší gymnázium a poté na hospodářské akademii.

Před vypuknutím války pracoval v Pátku u Poděbrad na statku jako agronom (hospodářský úředník). V c. k. armádě působil v 21. pěším pluku (Čáslav), kam narukoval v 15. 8. 1914. V Kutné Hoře a Nových Benátkách prošel školou pro jednoroční dobrovolníky. Na východní frontu odjel jako velitel čety 20. 3. 1915, kde se při bitvě u Gorlice dostal 7. 5. 1915 do zajetí. Do čs. legií se přihlásil v zajateckém táboře v Syzrani na Volze, kde byl činným členem organizace čs. zajatých důstojníků, v níž nějakou dobu zastával místo pokladníka. Do čs. byl zařazen v létě 1917. Působil jako zásobovací důstojník u 8. Slezského pluku. Byl přítomen za bojů u Nikolsku Usurijského, u Niž. Tagilu, operací na kungurském frontě, ochrany magistrály ad. Dne 6. 6. 1920 nastoupil cestu do ČSR 29. transportem na lodi M. S. Dollar, která vojáky převezla přes Tichý oceán do kanadského Vancouvru (20. 6. 1920). Přes Kanadu přejeli vlakem do čs. koncentračního tábora Valcartier u Quebecku. Z Quebecku je přes Atlantik převezla loď Valencia, na níž nastoupili 15. 7. 1920. Do ČSR (Opavy) dorazili 4. 8. 1920 přes Německo (přístav Cuxhafen 27. 7. 1920). Po návratu do vlasti zůstal aktivním vojákem. Nejprve sloužil ve Frýdku jako kapitán správní služby a od roku 1921 v Čáslavi jako kapitán hospodářské služby.

Jan Maria Lego

Jan František Lego se narodil v Jindřichově Hradci čp. 118 12. 3. 1892 do učitelské rodiny. Jan Lego kromě jindřichohradeckých škol prošel hudebním a pěveckým kurzem a kurzem pro rukodělné práce na obecných a měšťanských školách v Praze. Svou učitelskou kariéru započal v rodném Jindřichově Hradci, poté učil v Malšicích (zastupující učitel) a od 16. 2. 1913 na obecné škole chlapecké Nové Město v Táboře. Jelikož měl Jan Maria Lego hudební nadání, působil v pěveckém sdružení Jihočeských učitelů.

Při mobilizaci nastoupil k 7. zeměbraneckému pluku (Plzeň). Na frontě onemocněl. Po vyléčení dostal dovolenou a začal 1. 11. 1914 opět učit. Jenže krátce po novém roce 1915, obdržel zprávu, že se má opět dostavit k pluku. Ihned odjel domů do Hradce, kde svůj krátký život ukončil vlastní rukou. Zastřelil se 11. 1. 1915. Jan Maria Lego byl pohřben 15. 1. 1915 na vojenském hřbitově v Jindřichově Hradci.

Jan Šimůnek

Jan Šimůnek se narodil 18. 5. 1875 v Kozlově čp. 7 (okres Sobotka). Od roku 1894 působil v Táboře, kde vedl stavitelskou firmu s Antonínem Neumanem. Společně postavili Lučební továrnu, obecnou školu v Hlinici (1911–1912) nebo rodinné domy. Dne 17. 2. 1906 se oženil s Marií Listopadovou, dcerou koželužského mistra Josefa Listopada. Manželé Šimůnkovi bydleli na dnešním Křižíkově náměstí v čp. 347 v 5. bytě, později na dnešní 9. května čp. 736 a nakonec ve Vančurově ulici čp. 1242.

Během 1. světové války sloužil v pevnosti Přemyšl. Po jejím dobytí Rusi 22. 3. 1915 se dostal do zajetí. Následně byl převezen do zajateckého tábora v Taškentu (dnes hl. město Uzbekistánu). Pan Šimůnek občas psal dopisy do redakce místního týdeníku Tábor, v němž byly některé otištěny, např. v květnu 1916 tento: „Mohu říci, že opravdu tropická tepla jsou tu (v Taškentu) v červnu a červenci. Srpen jest již příjemnější a téměř až do vánoc bylo počasí nádherné. Za tyto měsíce pak rychle jsme nabírali na sebe, co se z nás vypotilo v létě. Já jsem konstatiroval, že jsem při tom „potěral“ můj revmatismus z nohou. Bydleli jsme v pěkném příjemném domku, bylo nás tam 20-24 ponejvíce Čechů, drželi jsme si malé hospodářství, se kterým jsem si rád ukracoval chvíli. Spřáteloval jsem čubu s prasátkem, kteréž přátelství skončilo tím, že čuba vykousla prasátku jedno oko. Když spolu jednou honili auto, čuba to zaplatila životem. Další loňské mé zaměstnání bylo, když jsme o velkou čubu přišli a prasátko snědli, že jsem přátelil malé štěňátko s kočkou, která měla právě 4 koťata. Byla na pejska zlá a tak přátelství nešlo nic od fleku. Tak nám s tím malým hospodářstvím uteklo léto. Strávili jsme familierně i vánoční svátky. Nový rok jsem již oslavil v novém obydlí, kde nás je pohromadě přes 100. Ale já bydlím – jak jsem již psal, v jednom pokojíku společně s kolegou Rudolfem. Bývalé obydlí jsme museli postoupiti ruským důstojníkům. Srdečný pozdrav všem.“

Pobyt v Taškentu se Janu Šimůnkovi prodloužil až do roku 1920. Po skončení války získal práci na tamním ministerstvu zemědělství, kde v oddělení pro hospodářství projektoval zemědělské stavby. Pokusil se dokonce uprchnout, ale byl dopaden a odsouzen k dvouměsíčnímu těžkému žaláři. O další útěk se již nepokusil a vyčkal úředního osvobození.

Karel Rudolf

Stavitel Karel Rudolf se narodil 24. 12. 1874 v Hostíně čp. 39 u Mělníka. Od roku 1902 působil v Táboře jako stavitel a architekt. Propagoval výstavbu zahradních měst. Byl autorem Sokolovny, vil Bellevue (čp. 886), Bellaria (čp. 785), Theresia (čp. 835), ve Zbyňkově ulici čp. 943, 750 a 762, domu Praga (Farského 1490, použil zde jako první v Táboře hurdisy) a Na Slovači čp. 888, vily Jožka a zámku Strkov v Plané nad Lužnicí. Dne 27. 10. 1908 se oženil v chrámu Panny Marie Sněžné v Praze s Josefou Schlerovou. Manželé Rudolfovi přivedli na svět dvě dcery, Jiřinu Annu Olgu Helenu a Olgu Karlu Marii. Paní Josefa Rudolfová zemřela 14. 3. 1914.

Během 1. světové války sloužil společně s Janem Šimůnkem v pevnosti Přemyšl. Po jejím dobytí Rusi 22. 3. 1915 se dostal do zajetí. „Pan architekt Karel Rudolf píše ze zajetí v Taškentu na lístku ze 17. dubna (1915). Po téměř třínedělní cestě přistáli jsme v Taškentě, jižním to městě asijského Ruska. Rozumí se, že jsem velmi unaven a jsem nucen několik dnů na lůžku odpočinouti. Je tu velmi pěkně, teplé počasí, stromy jsou krásně zelené a trávníky vysoké proti pouštím, jakými jsme projeli. S pány Šimůnkem a Mužíkem jsem pohromadě. Přijměte všichni srdečný pozdrav.“ (Tábor, roč. XLIX., č. 24, 11. 6. 1915, s. 4) Po skončení války zůstal v Taškentu, kde pracoval jako projektant na ministerstvu zemědělství, kde čekal na úřední osvobození. Do ČSR se vrátil ve druhé polovině roku 1920.

Rudolf Kabeš

Rudolf Kabeš se narodil 20. 8. 1885 v Deštné. Vystudoval Umělecko-průmyslovou školu v Praze. Po celou dobu trvání 1. světové války bojoval v řadách 75. pěšího pluku. Společně se zmíněným J. V. Duškem a dalšími umělci připravoval v Debrecíně plukovní muzeum. Právě Rudolf Kabeš byl pověřen zhotovením pomníku padlým příslušníkům 75. pěšího pluku, do nějž zabudoval kříž z kóty 363 nedaleko Cebrova v Haliči. Dnes stojí na novém hřbitově v Jindřichově Hradci.

V roce 1924 se Rudolf Kabeš natrvalo usídlil v Táboře, kde si nechal na Maredově Vrchu postavit dům s ateliérem čp. 1264. V Táboře si dodnes z Kabešových děl můžeme prohlédnout výzdobu garáží Praga, pamětní desky padlých a zemřelých v obou světových válkách na hřbitovní kapli v Čelkovicích, reliéf na domě v Husově ulici čp. 1500 či náhrobky na novém hřbitově. V průběhu první republiky vytvořil mnoho pomníků padlých převážně z umělého kamene. K největším z nich patří pomník padlým ve Veselí nad Lužnicí (socha T. G. Masaryka se nachází před kulturním domem, zbytek pomníku je na hřbitově). Rudolf Kabeš zemřel v Táboře 23. 5. 1974.

Karel a Antonín Židlický

Starší z bratrů Karel se narodil 29. 4. 1891 a mladší Antonín 21. 12. 1894, oba ve Střelnické čp. 222 do rodiny klempíře Matěje a Terezie Židlických. Na počátku 20. století se rodina (rodiče, 2 synové a dvě dcery Marie a Františka) přestěhovala do vlastního nově postaveného domu čp. 654 v Havlíčkově ulici. Oba v Táboře vychodili obecnou školu, starší Karel se vyučil truhlářem a mladší Antonín se po otci vyučil klempířem.

Karel Židlický patrně narukoval do 7. zeměbraneckém pluku. V průběhu služby se seznámil s Marií Amerlingovou, se kterou se oženil 15. 11. 1915 v Domažlicích. V době sňatku sloužil v c. k. záložní nemocnici č. 7 ve Sternthalu u Pettau ve Štýrsku (dnes Ptuj ve Slovinsku). Dne 2. 5. 1916 se jim narodil v Domažlicích syn Stanislav. Neznámo kdy se Karel Židlický dostal na italské frontě do zajetí. V roce 1918 vstoupil do 1. roty 34. pluku. Po válce bojoval na Slovensku. Na konci roku 1919 se s manželkou a synem nastěhoval do domu svých rodičů a začal pracovat jako truhlář v Továrně na konzervy a poživatiny. Ve třicátých letech pracoval jako městský policejní strážník.

Antonín Židlický patrně narukoval hned při mobilizaci k 75. pěšímu pluku, s nímž odešel na východní frontu. Do zajetí se dostal 10. 9. 1915 u Tarnopolu. Do legií byl přijat až po bitvě u Zborova v červenci 1917, kdy byl zařazen do 10. roty 4. pluku Prokopa Holého. Křest válečným ohněm prodělal Židlický v řadách 4. pluku u Bachmače ve dnech 9.–14. 3. 1918. Společně s 6. plukem úspěšně kryli ústup čs. legií z Ukrajiny před Němci. Bitva u Bachmače byla zvána jako druhý Zborov. Židlický se v rámci 4. pluku zúčastnil roku 1918 vyjednávání v Penze, dobytí Alexandrovského mostu u Samary na Volze, kde byl těžce raněn, bitvy u Lipjag a Buzuluku, od léta bojoval na Povolžské frontě, odkud 4. pluk odešel v říjnu, aby se přesunul do oblasti Tajšet-Nižněudinsk, kde kontroloval magistrálu až do ledna 1920, kdy 4. pluk nastoupil cestu do Vladivostoku.

Do Československa se vrátil 22. transportem na lodi S. S. Amerika, který vyplul 23. 4. 1920 a do Terstu dorazil 7. 6. 1920. Po návratu do Československa nastoupil Antonín Židlický jako klempíř do výtopny ČŠD v Táboře a bydlel v domě svých rodičů v Havlíčkově ulici čp. 654. V pozdějších letech se oženil a s manželkou Emílií se usadil ve vlastním domě v ulici Petra z Ústí čp. 1497.

Karel Mareš

Karel Mareš se narodil 3. 11. 1898 v drážním domku tzv. Státničkách v Šafaříkově ulici čp. 577 do rodiny strojvedoucího Aloise Mareše. Před válkou vychodil obecnou školu a sedm ročníků reálky. Ve školním roce 1916/1917 složil válečnou maturitu (8. 2. 1917) a 17. 2. 1917 nastoupil vojenskou službu u 6. zeměbraneckého pluku (Cheb). Po čtyřměsíčním výcviku byl poslán na italskou frontu. Zde se dostal 28. 1. 1918 u Col del Rosso do zajetí. O pár dnů později (2. 2.) se ve Veroně přihlásil do čs. legií. Následně poslán na výcvik a 21. 3. 1918 zařazen do výzvědné hlídky kapitána dr. Pivko. Zúčastnil se útoku na Monte di Val Bella 29. 6. 1918. V Modeně absolvoval důstojnickou školu, ukončil ji 1. 12. 1918. Poté byl zařazen 31. pluku. Do ČSR se vrátil v hodnosti poručíka v prosinci 1918. Následně odjel na Slovensko, kde bojoval proti Maďarům.

Karel Mareš zůstal v armádě, stal se z něj letec u 2. leteckého pluku v Olomouci. Ke konci dvacátých let 20. století pracoval ve vojenské letecké škole a od roku 1936 ve Vojenském technickém a leteckém ústavu. Po okupaci Československa se zapojil do činnosti odbojové organizace Obrana národa. Po vydání zatykače na jeho osobu se mu podařilo opustit protektorát a přes Slovensko, Jugoslávii a Sýrii se dostat do Francie a následně do Anglie, kde se stal 1. velitelem 311. čs. bombardovací perutě RAF.  V roce 1941 byl Karel Mareš-Toman převelen na inspektorát čs. letectva, pak na Ministerstvo národní obrany a v létě 1941 odvelen do SSSR jako zástupce náčelníka čs. vojenské mise Heliodora Píky. Do osvobozené vlasti se vrátil v únoru 1946. a byl povýšen na brigádního generála. Po únoru 1948 se dostal do vyšetřovací vazby v souvislosti s procesem s gen. H. Píkou. Následoval odchod z armády, degradace na vojína a odchod z Prahy do Kosovy Hory u Příbrami. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu nebyl nasezen do tábora nucených prací. Pracoval ve státním statku jako kočí volského potahu. Neustále pronásledovaný Karel Mareš zemřel v pražské nemocnici 10. 6. 1960. Jeho ostatky spočinuly na novém táborském hřbitově. V roce 1968 byl částečně rehabilitován, v plném rozsahu až 3. 5. 1990 prezidentem Václavem Havlem. Dne 10. 6. 2015 byla v budově gymnázia P. de Coubertina odhalena pamětní deska generálu Marešovi.

Václav Vašíček

Václav Vašíček se narodil 23. 9. 1887 v Dobronicích u Chýnova čp. 11 do rodiny rolníka Jakuba Vašíčka a jeho ženy Kláry roz. Váchové. Vzdělání získal na obecné a měšťanské škole v Chýnově a na pokračovací škole ve Vysočanech u Prahy se vyučil strojníkem. Mobilizace Vašíčka zastihla ve Vídni, kde pracoval jako zámečník v továrně na hospodářské stroje. S 28. zeměbraneckým plukem odjel 4. 8. 1914 z Písku na srbskou frontu. Při druhé bojové operaci 8. 9. 1914 u řeky Driny byl Vašíček těžce raněn pěti ranami do hrudníku ze srbské strojní pušky, čtyři průstřely, poslední kulka uvízla v blízkosti srdce. Po rekonvalescenci se během dovolené v Táboře oženil 16. 11. 1914 s Marií Málkovou z Klokočova. Do služby se vrátil na počátku března 1915. Tentokrát odjel na východní frontu do Karpat. V noci 31. 8. 1915 Vašíček sběhl do ruského zajetí u Lucku. V zajateckém táboře v Dárnici se dlouho nezdržel. Přihlásil se na práci. Společně s cca 400 zajatci pracoval v lese. Kvůli tomu, že jim jejich dozorci, odmítali dávat plat, odešli všichni zajatci, kteří se přihlásili do legií, do Kyjeva. Zde Vašíček od prosince 1915 do srpna 1917 vystřídal několik zaměstnání (tesař, zámečník …). Dne 7. 9. 1917 Vašíček odjel k československému vojsku, vstoupil do 10. roty 6. hanáckého pluku. V březnu 1918 6. puk nastoupil první válečnou operaci v Bachmači, kde společně se 4. plukem kryl ústup čs. legií z Ukrajiny. Na konci dubna 1918 se 6. pluk dostal do asijské části Ruska, následně bojoval na kungurské frontě. Od června 1918 do září 1919 se 6. pluk pohyboval v okolí Omsku. Vašíček se stal členem úderných rot a poté obsluhou kulometu.

Dne 27. 4. 1920 odjel 6. pluk společně se štábem československého vojska na lodi President Grant (23. transport) do Evropy podél asijských břehů. V Terstu loď přistála 12. 6. 1920 a do domovského posádkového města Olomouc dorazili „Hanáci“ 20. 6. 1920. Na konci října 1920 nastoupil jako zámečník u českých drah v Táboře. S manželkou Marií bydlel v Bydlínského ulici čp. 1158. Někdy po roce 1932 nastoupil jako dílenský ČSD v Sendražicích.

sobotnici_legionari_kveten_web_20183sobotnici_legionari_kveten_web_20182sobotnici_legionari_kveten_web_20181sobotnici_legionari_kveten_web_20184