Počátek okupace v Táboře
Na květnových sobotnících jsme zahájili několika letý cyklus, který se bude věnovat událostem okupace a II. světové války. V letošním roce jsme připomněli roky 1938 a 1939, jednak z hlediska celostátních a evropských dějin, ale hlavně události, které se odehrály v Táboře.
V roce 1938 sílil tlak Německa v čele s Adolfem Hitlerem, který chtěl osvobodit všechny Němce žijící v zahraničí. „Osvobození“ se týkalo i Němců na našem území. Tento plán podporovala SdP Konráda Henleina, nejsilnější německá strana v Československu. Proto vydala SdP 24. 4. 1938 tzv. Karlovarský program, v němž požadovala nesplnitelné podmínky pro Československý stát. Karlovarský program byl jedním z řady dalších programů, které SdP předkládala československé vládě. Tehdejší vláda Milana Hodžy se vyznačovala právě menšinovou politikou, neboť nejen Němci předkládali požadavky na autonomii a další ústupky, ale i Slováci, Maďaři a Rusíni.
Nátlak na Československo stupňovali čeští Němci, hitlerovské Německo, Velká Británie, ale i náš spojenec Francie. Velká Británie a Francie nechtěly válku, zastávaly politiku appeasementu (usmiřování). Krize v Československu vyvrcholila přijetím mnichovské dohody, kterou uzavřely Německo, Velká Británie, Itálie a Francie. Mocnosti rozhodly bez jakéhokoliv jednání s československými zástupci o odstoupení českého pohraničí, tzv. Sudet. Mnichovskou dohodu přijal prezident Beneš a československá vláda generála Jana Syrového, což bylo protiústavní, ale pro budoucí vyjednávání se toto rozhodnutí stalo prozíravým. Mnichovská dohoda měla garantovat nově vzniklé hranice.
Mobilizovaní vojáci (mobilizace vyhlášena 23. září 1938) opouštěli pohraniční pevnosti a s nimi odcházeli i Češi, Němci a Židé do vnitrozemí. Nejen Němci začali zabírat na počátku října 1938 pohraničí, ale i Poláci, kteří se zmocnili Těšínska, Spiše a Oravy. Okleštění Československa dokonala Vídeňská arbitráž z 2. listopadu 1938, kterou získalo Maďarsko jižní Slovensko a jih Podkarpatské Rusi.
Zmenšení územního rozsahu republiky bylo jedním z mnoha změn, které nastaly po mnichovském diktátu: 4. října jmenována druhá vláda generála Syrového, 5. října abdikoval prezident Edvard Beneš, 30. listopadu zvolen novým prezidentem doc. JUDr. Emil Hácha, pluralitní systém politických stran nahradil systém dvou stran – Strana národní jednoty (pravicové strany a část národních socialistů) a Národní strana práce (komunisté, soc. dem., část národních socialistů), Slovensko i Podkarpatská Rus získaly v listopadu autonomii, změna názvu státu na Česko-Slovenská republika.
Mnichovská dohoda sice měla zaručit Česko-Slovensku hranice, ale Německo se s odstoupením Sudet nespokojilo. Slováci vyhlásili 14. března 1939 samostatný Slovenský štát, satelitní stát Německa. Následujícího dne, 15. března, byl prezident Hácha donucen Adolfem Hitlerem přijmout ochranu nad zbylým českým územím. V ranních hodinách 15. března 1939 začali Němci obsazovat zbytek českých zemí. Obsazování našeho území pokračovalo i 16. března, např. v Táboře. Výnosem z 16. března 1939 byl vyhlášen protektorát Čechy a Morava v čele s Říšským protektorem Konstantinem von Neurathem. Prezident a československá vláda budily zdání autonomie, parlament byl 21. března 1939 oficiálně rozpuštěn. Na území protektorátu vstoupila v platnost protižidovská nařízení i Norimberské rasové zákony. Začínají vznikat domácí odbojové organizace, např. Obrana národa, kde působili příslušníci československé armády, komunistický odboj ad. Dne 1. září 1939 ve 4:45 začala operace Fall Weis útokem na Westerplate u Gdaňsku, počátek II. světové války. Na základě paktu Molotov-Ribbentrop uzavřeného 23. srpna 1939 si Německo a SSSR rozdělily území Polska. Válečné operace roku 1939 – obsazení Polska Německem a SSSR, SSSR okupoval Pobaltské státy (Litva, Lotyšsko a Estonsko) a bojoval s Finskem v tzv. Zimní válce o území Karelie.
Tábor v letech 1938–1939
Nelehké období pro Československo prožívali se svou vlastí i obyvatelé Tábora. V roce 1938 navázal Tábor styky s obcí Podmokly u Děčína, které byly většinově německou obcí. Tímto projektem se snažila československá města a spolky zlepšit českoněmecké vztahy. Styky spočívaly hlavně na pořádání kulturních a společenských akcí: umělecké akademie, vystoupení Hlaholu, Táborského pěveckého kvinteta, na výměnný pobytech dětí apod. První oficiální návštěvu Edvarda Beneše v úřadu prezidenta republiky 21. května 1938 ve městě ovlivnilo vyhlášení částečné mobilizace čs. armády. Program návštěvy byl proto zkrácen.
Se zářijovou mobilizací, 23. září 1938, se zvýšil počet vojska ve městě. K jejich ubytování sloužily i zdejší školy. Místní se v těchto dnech shromažďovali, zejména na Žižkově náměstí. O podepsání mnichovské dohody se v Táboře dozvěděli z rozhlasového vysílání. Na něj zareagovala městská rada zasláním projevu: „Pod dojmem zpráv o výsledku konference čtyř v Mnichově, konstatuje městská rada v hlubokém pohnutí toto neslýchané násilí způsobené našemu národu i státu, proti kterému protestuje a prohlašuje, že nový stav může uznati nejvýše za stav faktický, vynucený hrubým a v dějinách lidstva neslýchaným násilím, ale nikdy ne stav právní, který by nás a naše potomky v nejmenším zavazoval.“
Ze zabraného pohraničí začaly do města plynout stovky uprchlíků. Přímo do Tábora bylo přikázáno 250 stáních zaměstnanců s rodinami, ale ti nebyli jediní. Na konci roku 1938 pobývalo v Táboře celkem 292 vystěhovalců (bez přikázaných 250 státních zaměstnanců), z toho 214 Čechů, 56 Němců a 22 Židů. Příchod tak velkého množství lidí způsobil ve městě bytovou krizi. K ubytování uprchlíků posloužil Masarykův dům, Sokolovna, městský chudobinec v Převrátilské ulici čp. 315 a bývalá školní budova v Děkanské ulici čp. 296. Kvůli bytové krizi se snažili představitelé města i okresu získat v Praze peníze na výstavbu nových bytových domů.
Vzrůstající nezaměstnanost se snažil stát vyřešit zřízením táborů nucených prací. Jedním z míst, kde vznikl, byl i Tábor. Zdejší nezaměstnaní dostali povolávací lístek na 17. listopadu 1938 na Střelnici k odvodu do pracovního tábora č. 105. Zdejší nezaměstnaní dělníci nebyli s tímto stavem spokojeni, a proto vyrazili i s rodinami do ulic demonstrovat. Dělníci se shromažďovali různě po městě až do odpoledních hodin. Četníci zatkli tři osoby.
Němečtí okupanti přišli do Tábora až 16. března 1939, neboť předchozího dne panovalo nepříznivé počasí – sněhová vánice. Příchozí německé jednotky uvítal hejtman Dr. Macháček u kasáren na Pražském Předměstí. Němci ihned vydali řadu nařízení: zavírací hodina hostinců a veřejných místností ve 20 hodin, zavedena jízda vpravo, zákaz shlukování a shromažďování a pobyt zdejších obyvatel venku mezi 21. a 6. hodinou. Pro potřeby úřadu Oberlandrata a gestapa byl zabrán dům čp. 497 a 498 na dnešním Křižíkově náměstí, který vlastnili Rudolf Orlík a Elsa Jesslerová. Se vznikem protektorátu Čechy a Morava začala na jeho území akce Gitter (Mříže) zaměřená na komunisty, uprchlé Němce ze Sudet, Židy, anarchisty a teroristy. O zatčení komunistů se ještě před příchodem Němců postaral rada policejní správy Dr. Pohl. První obětí německých okupantů se stal Josef Rejlek, komunista a bývalý tajemník městského úřadu. Zemřel 26./27. března 1939 v táborské nemocnici na následky mučení.
Němci zabrali pro své potřeby – úřady, ubytovací zařízení pro vojáky, četníky, policisty a další úředníky – školy na Maredově Vrchu, dívčí školy na Parkánech, kasárna na Pražském Předměstí, Sokolovnu, Střelnici, Přehořovskou pivnici. Do Tábora přišli příslušníci Geheime Staatspolizei (gestapo), Sicherheitsdienst (SD), Schutzpolizei (Schupo) a s nimi i jejich rodiny.
V průběhu dubna 1939 bylo rozpuštěno obecní zastupitelstvo a po něm i městská rada. Místo nich stanul v čele správy města vládní komisař. Prvním vládním komisařem města byl jmenován 4. května rada politické správy Bohumír Hospodka. V dubnu museli všichni obchodníci nežidovského původu označit své obchody nápisem „český árijský obchod“. V srpnu museli všichni židovští obchodníci, lékaři, advokáti a podnikatelé opatřit své prostory uvnitř i venku tabulkami „Jüdische Geschäfts“.
Po akci Gitter následovala v květnu akce židozednáři, která cílila na členy zednářského kroužku Kalich a zdejší Židy. Mezi zatčenými se octli bývalý starosta Václav Soumar (zednář), advokáti JUDr. Vilém Glücklich (Žid, zednář) a JUDr. Karel Fink (Žid), majitel velkostatku v Petrovicích Ing. Karel Bachrach a jeho syn Viktor Bachrach (židovský původ), továrník Gustav Šlink (Žid, zednář). Všichni jmenovaní byli zatčeni gestapem pro šíření protistátních letáků a nepravdivých informací. Zatčení byli převezeni do věznice na Pankráci a odtud do koncentračních táborů.
Brzy po příchodu Němců se začaly po městě objevovat dvojjazyčné tabulky a různá nařízení a vyhlášky. Mnohokrát se stalo, že neznámí pachatelé tabulky či německé vyhlášky ukradli. Kvůli tisku a rozšiřování protistátních letáků provedli příslušníci gestapa, Schupa a policejního oddělení okresního úřadu 9. srpna prohlídku tabákové továrny. U devíti zaměstnanců nalezli ilegální letáky, ale stroj na jejich tisk nedohledali. Mezi zatčenými byly převážně ženy, které byly po dvou dnech propuštěny.
S vyhlášením války museli majitelé domů vyvěsit říšské a protektorátní vlajky, které zůstaly viset po sedm dní. Válku v Táboře odstartovala další akce okupantů, akce Albrecht I., která byla zaměřena na inteligenci. Gestapo tehdy zatklo 26 osob na Táborsku. Mezi zatčenými byli zejména profesoři zdejších středních škol: z obchodní akademie ředitel Karel Vodrážka a profesor Václav Bláha, z reálného gymnázia prof. František Prchlík, z reálky Dr. Antonín Zeman, Jindřich Bittner a Jaroslav Potměšil. Z pankrácké věznice byli převezeni do koncentračních táborů, hlavně do Buchenwaldu.
Protektorátní vláda vydala 14. září 1939 usnesení o dvojjazyčném označení obcí, měst, všech státních, městských a obecních úřadů, a místních názvů. O měsíc později nařídilo prezídium zemského úřadu v Praze odstranění či zakrytí státních znaků Československé republiky. Ovšem 14. října pozastavil táborský Oberlandrát provádění jazykových nařízení. Hejtman Macháček o tom informoval všechny podřízené úřady 16. října. V dopoledních hodinách 17. října došlo k odstranění dvojjazyčné tabulky z radniční budovy. Shodou okolností v tento den odcházel z Tábora půl prapor Schutzpolizei do Hradce Králové. Obě akce si zdejší obyvatelé vyložili po svém. Začaly se šířit fámy o odchodu Němců, na základě paktu Molotov-Ribbentrop obsadí protektorát Sověti apod. Ve městě se začali shlukovat lidé. Podle úředních zpráv se jednalo o 300 osob, ale ve skutečnosti jich bylo asi 800. Došlo k zatčení tří mužů. Odstraněná tabulka z radnice posloužila jako předloha pro novou tabulku, která byla nainstalována následujícího dne, 18. října. Tento incident i blížící se výročí vzniku Československa donutily německé úřady vydat několik nařízení: zákaz shromažďování v uzavřených prostorách i pod širým nebem, zákaz promítání v kinech od 20. do 31. května, zavírací hodina ve 22 hodin. Tato nařízení odvolal na konci října 1939 hejtman Macháček.
V říjnu 1939 začala arizace židovského majetku. V listopadu se konalo slavnostní otevření nové nemocnice na Pražském Předměstí. K instalaci dvojjazyčných tabulek s názvy ulic a náměstí došlo na počátku roku 1940. Ze 150 názvů ulic a náměstí muselo být osm přejmenováno, neboť nesly jména prvorepublikových činitelů. Na podzim 1939 byl zaveden přídělový systém na potraviny: máslo, jedlé tuky, cukr, maso a masné výrobky, káva, čaj, mouka, chléb a pečivo. V prosinci se k potravinovým lístkům přidaly i poukázky na oblečení a obuv. Život na příděl pokračoval i v následujících válečných letech.
Mgr. Jitka Vandrovcová