Karel Valter
(17. 2. 1909 České Budějovice – 17. 11. 2006 Tábor)
Jedním z nejvýznamnějších výtvarníků, přesahujícím svojí tvorbou jihočeský region 20. století, byl táborský malíř, grafik, pedagog a hudebník Karel Valter, rodák z Českých Budějovic. Od mládí směřoval k hudbě, zvláště k jejímu komponování. Hrál výborně na housle a klavír. Valter vystudoval (1928) kreslení a matematiku na učitelském ústavu v Českých Budějovicích. Po absolutoriu nastoupil v menšinové škole v Českých Velenicích. V roce 1931 se Valter stal členem výtvarné a literární skupiny Linie. Pravidelně se účastnil společných výstav svými obrazy, grafikou a podmalbami na skle. V roce 1938 byl přijat do SJV (Sdružení jihočeských výtvarníků). Za protektorátu působil jako pedagog v Mladé Vožici a později v Táboře (1940), kde spolupracoval s táborským divadlem na jevištních návrzích a scénické hudbě. Nejdramatičtějším obdobím jeho života byla čtyřicátá léta. V únoru 1943 byl za účast v odboji zatčen gestapem. Zprvu byl vězněn v Táboře, poté v Terezíně, v Kladně, a pak do konce druhé světové války v koncentračním táboře v Buchenwaldu. Po válce Karel Valter vyučoval na táborských základních a středních školách. Od začátku šedesátých let vedl výtvarný obor v Lidové škole umění (nyní ZUŠ Oskara Nedbala v Táboře), ve které vyučoval až do roku 1972. Působil ve skupinách Kolektiv a Index, v letech 1966–1968 vedl krajskou organizaci SČVU (Svazu českých výtvarných umělců) v Českých Budějovicích. V této době vznikaly jeho tempery, kresby, grafiky a první papírotisky. Po odchodu do důchodu se intenzivně věnoval krajinomalbě, pro inspiraci jezdil se svým náčrtníkem na Jistebnicko, Mladovožicko, Kaplicko. V roce 1972 se stal členem Unie výtvarných umělců (dnes Asociace jihočeských výtvarníků – AJV). Za vrcholné období Valterovy tvorby jsou považována díla z období 1980–2000, vyznačující se zralostí, osobitostí a barevnou expresivitou. Svým nezaměnitelným výtvarným rukopisem maloval přírodu, jihočeskou krajinu, její půvaby, dramatičnost i skrytá poselství.
text: Lenka Zajícová
Tváře jižních Čech 2023
Oskar Nedbal
(26. 3. 1874 Tábor – 24. 12. 1930 Záhřeb)
Přední český hudební skladatel a mezinárodně uznávaný violista a dirigent Oskar Nedbal se narodil do rodiny táborského advokáta a propagátora hudby Karla Nedbala, který stál u zrodu Hudebního spolku (dnes Táborského symfonického orchestru Bolech). Oskar nejprve studoval od devíti let na táborském gymnáziu a po dvou letech přešel na pražskou konzervatoř. Vystudoval hru na housle a později se věnoval hře na violu. V roce 1891 se stal žákem světově uznávaného hudebního skladatele Antonína Dvořáka, který na konzervatoři vyučoval hudební kompozici. Spolu s houslistou Josefem Sukem, svým nejlepším přítelem, a Vítězslavem Novákem patřili mezi Dvořákovy nejvýznamnější žáky. Tentýž rok se u prof. Hanuše Wihana zformovalo tzv. „České kvarteto“, studentské těleso ve složení: Karel Hoffman – 1. housle, Josef Suk – 2. housle, Oskar Nedbal – viola a Otto Berger – violoncello. Soubor získal mezinárodní úspěch, absolvoval přes tisíc koncertů po celé Evropě. Nedbal v něm působil do roku 1906 a mezitím spolupracoval jako dirigent s dalšími orchestry. Jeho kariéra strmě stoupala. Ve Vídni (v období 1906‒1918) se vypracoval na jednoho z nejrespektovanějších dirigentů Evropy (v Tonkünstlerorchestru). Současně komponoval svá nejznámější díla, kterými proslul i na světové úrovni, např. operety Polská krev a Vinobraní. Roku 1923 přijal nabídku stát se ředitelem Slovenského národního divadla v Bratislavě i přes finanční těžkosti této instituce. Přestože mělo divadlo pod jeho vedením vysokou uměleckou úroveň, kvůli jeho špatným hospodářským výsledkům se Nedbal psychicky i fyzicky vyčerpával. Jeho tragický osud se naplnil na Štědrý den v roce 1930 v Záhřebu, kde spáchal sebevraždu skokem z okna.
text: Lenka Zajícová
Tváře jižních Čech 2023
Egon Schiele
(12. 6. 1890 Tulln – 31. 10. 1918 Vídeň)
Ačkoliv se malíř a kreslíř Egon Schiele narodil v rakouském Tullnu, spojení s Čechami a zejména s jihočeským Českým Krumlovem bylo pro jeho život zásadní. Pocházela odtud jeho matka a po vystudování umělecké akademie ve Vídni se Schiele na čas do Krumlova přestěhoval. Byl to velmi svérázný a extravagantní umělec, který proslul lineárními kresbami ženských aktů a autoportréty a v závěru svého života i krajinnými náměty. Jeho velkým vzorem a učitelem byl secesní výtvarník Gustav Klimt, ke kterému vzhlížel. Po Klimtově smrti, na počátku roku 1918, se stal Schiele načas vůdčí osobností vídeňských výtvarných umělců. Jeho umělecká kariéra a prestiž stoupala, byl výjimečně talentovaný a jeho rukopis snadno rozpoznatelný. Nebýt španělské chřipky, která jeho mladý život ke konci roku 1918 ukončila, mohl svoji působivou sbírku expresivní tvorby významně rozšiřovat a pokračovat v zářivé životní dráze nekonvenčního umělce. Díky výstavám v zahraničí a především ve Spojených státech amerických bylo dílo mimořádného umělce téměř po půl století znovuobjeveno. Za deset let jeho umělecké tvorby po něm zůstalo úctyhodných 330 olejomaleb a více než 3 tisíce kreseb a akvarelů. K připomenutí jeho osobnosti vznikl v roce 1993 projekt Egon Schiele Art Centra v Českém Krumlově, kde má svoji stálou expozici.
text: Lenka Zajícová
Tváře jižních Čech 2023
Petr Palma
(31. 1. 1957 České Budějovice)
Pochází z kantorské rodiny, která pečlivě dohlédla na to, aby se nejprve vyučil ručním sazečem (dnes už téměř zapomenuté řemeslo) a poté absolvoval obor grafická úprava tiskovin na Střední průmyslové škole grafické v Praze. Po ukončení studií pracoval delší čas jako grafik – návrhář v Jihočeských tiskárnách. Po roce 1989 se pokoušel podnikat v tomto oboru rovněž a předstíraje, že nevnímá nástup počítačů ve všech myslitelných oborech, pracoval výhradně ručně a své práce označoval hrdě „Computer free!“ Zhruba v roce 2001 svůj marný boj z existenčních důvodů vzdal a usedl za monitor v reklamní agentuře. Zde setrval až do jara 2016, aniž by si počítače zamiloval. Poté následovala půlroční a velmi užitečná stáž na pozici řezače papíru a knihaře v renomované tiskárně a znovu návrat do agentury, ale už s poněkud smířlivějším postojem k digitální technice. Samozřejmě nezůstává jen u práce na počítači, protože stesk po zašlých časech v ruční sazárně ho neustále nutí k tomu, aby se věnoval manuálním postupům v klasické volné grafice. Žije v Českých Budějovicích, jeho nejčastější cesty směřují, ať už pěšky nebo na kole, do Hluboké nad Vltavou, kde má rodiče a rovněž dílnu. Od krajiny, které dominují rybníky a nedozírné lány, osázené převážně stožáry vysokého napětí, se občas vzdaluje maximálně na Šumavu. Tam, během stoupání do kopců, se mu poněkud rozproudí v žilách kolující rybí krev, typická pro obyvatele budějovické pánve. Vedlejším účinkem dočasného prokrvení mozku může pak být tvůrčí nápad. Své grafiky, vytvořené převážně technikou linorytu, příležitostně vystavuje. Tedy: je-li k tomu někým donucen. Přestože některé jeho listy mohou vzbuzovat dojem, že by autor mohl být nebezpečný svému okolí, není tomu tak. Je nebezpečný nanejvýš sám sobě.
text: Petr Palma
Tváře jižních Čech 2023
Adalbert Stifter
(23. 10. 1805 Horní Planá – 28. 1. 1868 Linec)
Spisovatel a básník Šumavy Adalbert Stifter pocházel z tkalcovské rodiny z Horní Plané. Německy píšící Stifter ve svém literárním díle oslavoval divokou, nedotčenou šumavskou krajinu, její obyvatele a jihočeské venkovské prostředí. Ve čtyřicátých letech 19. století napsal několik próz a povídek s tímto námětem. Jeho stěžejní dílo „Bildungsroman“ (výchovný román) Pozdní léto (1857) ukazuje, jak žít v pokoře a souladu s přírodou a jejími zákony. Stifter výrazně kritizoval nesnášenlivost mezi národy a celý svůj život se snažil svými postoji spojovat obyvatelstvo i rozdílné kultury na česko-německo-rakouském trojmezí. Stifter měl vícero nadání a zájmů, jimž se věnoval. Kromě pedagogických schopností a dovedností, které uplatnil jako školní inspektor působící v Linci, se věnoval malířství, restaurování a studiu přírodních věd. Podobně jako v literární tvorbě zachycoval Stifter ve svých malbách atmosféru šumavské krajiny (okolí Horní Plané, Vítkova hrádku, Čertovu stěnu u Vyššího Brodu). Od popisných a realistických krajin biedermaierovského stylu svůj umělecký výraz posunul až do raně impresionistickému projevu. Životní pouť Adalberta Stiftera se tragicky uzavřela na začátku roku 1868. Již delší dobu se léčil s cirhózou jater a při jedné atace choroby si podřízl hrdlo a vykrvácel… V jeho rodném statku v Horní Plané vznikla v roce 2005 nová expozice, která se zaměřuje na Stifterův osobní a tvůrčí vztah k milované Šumavě.
text: Lenka Zajícová
Tváře jižních Čech 2023
Josef Váchal
(23. 9. 1884 Milavče u Domažlic – 10. 5. 1969 Studeňany u Jičína)
Vyhraněná, mysticky založená osobnost, nebývale složitá a fantasticky originální v tvorbě grafické, malířské a knihařské… Josef Váchal byl autor velkolepých knih, které sám ilustroval, tiskl a vázal, často v malých nákladech. Narodil se jako nemanželský syn Anně Váchalové a otci, podučiteli Josefu Š. Alešovi (bratranci malíře Mikoláše Alše), který o něj nejevil zájem. Dětství strávil u prarodičů svého otce v Písku. Na gymnáziu měl problémy s prospěchem a o to více se věnoval četbě knih. Zájem o knihy narůstal a na popud svého strýce Mikoláše Alše, který v něm poznal skrytý výtvarný talent, se v Praze vyučil (1902) knihařství u mistra Waitzmanna. Prošel několika kurzy soukromých malířských škol (A. Kalvoda, R. Bém), kde se zdokonalil ve figurální kresbě a technice malby. V jeho díle se objevuje silný zájem o okultní vědy. Stal se jedním z členů umělecké skupiny Sursum a sdružení Trojrám. Váchalovou životní družkou byla výtvarnice Anna Macková, která s ním prožila nelehký, ale velmi inspirativní život. Společně opakovaně jezdili na Šumavu, které Váchal věnoval své dílo – monumentální kodex Šumava umírající a romantická (barevné dřevoryty vytiskl na ruční prášilský papír). Jeho dalšími známými díly jsou Ďáblova zahrádka a Krvavý román, které se dočkaly zaslouženého ocenění až v dnešní době. Jeho přítel Josef Portman z Litomyšle si nechal Váchalem částečně vyzdobit svůj dům výraznou nástěnnou malbou a originálním dřevěným nábytkem (1920). V něm, takzvaném Portmoneu, se dnes nachází Muzeum Josefa Váchala, kde můžeme jeho tvorbu osobně obdivovat.
text: Lenka Zajícová
Tváře jižních Čech 2023