Žižkovo náměstí v proměnách času I
Videopřednáška (35 minut)
Historičky Husitského muzea v Táboře, Lenka a Jitka Vandrovcovy, pro Vás připravily přehled proměn ústředního prostoru města Tábora, dnešního Žižkova náměstí, v průběhu staletí. V prvním díle hovoří o děkanském kostele Proměnění Páně na hoře Tábor, historickém podzemí města, kašně na náměstí a Staré táborské radnici. Obsah přednášky je níže prezentován v textové podobě včetně fotografií:
Žižkovo náměstí v proměnách času I
Mgr. Lenka Vandrovclvá, Mgr. Jitka Vandrovcová
Husitské muzeum v Táboře
Žižkovo náměstí je centem Starého Města, historickým srdcem Tábora. V bohatých dějinách města se stalo svědkem mnoha událostí. Samo prošlo řadou proměn, které mu vtiskli pomyslní vládci města a majitelé domů stojících po jeho obvodu. Rozhlehlé prostranství původně obklopovaly dřevěné polozemnice a zemnice, které od konce 15. století postupně nahrazovaly kamenné stavby. Dnes si řekneme něco o nejstarších kamenných stavbách na Žižkově náměstí, o kostele a radnici, ale o tom až za chvíli.
Proměny názvu
Původně se prostor ve středu Starého Města nazýval jednoduše náměstí – Ring – rynek. Dne 9. 10. 1878 schválilo obecní zastupitelstvo na svém zasedání nové názvy ulic a náměstí. To souviselo s přečíslováním domů, které vešlo v platnost roku 1884. Vyhláška o novém číslovaní domů a označení ulic a náměstí v Táboře vyšla 22. 9. 1880. Tehdy se táborský rynek stal Hlavním náměstím. Dne 5. 11. 1918 starosta JUDr. Josef Kos na památku příjezdu delegace Čs. národní rady ze Švýcarska přejmenoval Hlavní náměstí na náměstí Československé republiky nebo jen Republiky. K oficiálnímu schválení došlo na konci listopadu. K poslednímu přejmenování došlo v letech 1924–1925, kdy náměstí získalo dnešní název Žižkovo. Během 2. světové války husitský vojevůdce v názvu náměstí zůstal – Žižka Platz, stejně tak i v době komunistické éry.
Táborské sklepy
Zajímavou technickou památkou pozdního středověku jsou táborské sklepy, které husitští obyvatelé budovali společně s hospodářským zázemím svých domů. Táborské domy měly obytná patra nad zemí, ale i jedno až tři patra sklepů v podzemí. Sklepy byly kopány ve skalnatém podloží až do hloubky 16 m. Nejstarší zprávy o sklepích pochází ze třicátých let 15. stol. Sloužily k uchovávání potravin a nápojů, i jako útočiště před nepřáteli a požáry. Do sklepů se vcházelo buď zvenku, nebo z domu. Většina sklepů nebyla propojena, i když existovaly výjimky, např. pod domy čp. 7, 8, 274 a 275. Ve sklepích je konstantní teplota, která se pohybuje v rozmezí 7–8 °C.
Někdy se místo slova sklep používá i slovo německého původu „loch“. V němčině má dva významy: díra (malý sklep) a slepá ulička (šíje). Některé táborské sklepy se částečně nacházely i nad povrchem, což jejich majitelům umožňovalo využívat je i jako chlévy, komory nebo dílny.
První organizovanou prohlídku táborského podzemí zorganizoval místní Klub československých turistů 2. 5. 1937. Zájemci si mohli s průvodcem prohlédnout sklepy na Žižkově náměstí pod domy čp. 2 a 20 a kryptu pod kostelem Narození Panny Marie na dnešním náměstí Mikuláše z Husi.
Další návštěvníci si museli na prohlídku sklepů počkat deset let. Po druhé světové válce došlo k rozsáhlým úpravám táborského podzemí podle projektu architekta Kraupnera z Miličína. Celková úprava sklepů si vyžádala částku kolem 1 200 000 Kčs. Po jejím dokončení se roku 1947 otevřela podzemní prohlídková trasa, která začínala v muzeu a končila pod restaurací Beseda (Formanka, Žižkovo náměstí čp. 5). Podmínkou vzniku podzemní prohlídkové trasy bylo proražení průchodů mezi sklepy a zazdění některých vstupů do prostor, které využívali majitelé domů k soukromým účelům. Od roku 1952 je ve sklepě pod radnicí umístěno lapidárium.
Kvůli havarijnímu stavu muselo být v roce 1974 táborské podzemí uzavřeno. V rámci asanačních prací získala velká část podzemních chodeb betonový nástřik. K otevření chodeb po rekonstrukci došlo roku 1975. Dnes se již nevychází pod Restaurací Beseda, ale pod Ctiborovým domem (Žižkovo náměstí čp. 6).
Kašna
Autorem kašny na Žižkově náměstí byl kamenický mistr Ondřej ze Sušice, který na ní začal pracovat někdy během června 1567. Kámen, z něhož kašnu vytvořil, si přivezl z Dobré Vody u Pelhřimova. Mistr Ondřej kašnu dokončil roku 1568, jak je patrné na vnější straně kašny. V roce 1776 byla kašna poprvé zakryta dřevěným „deklem“ na zimu. Na zakrytí kašny tehdy dohlížel mlynář z vodárenského mlýna Kroupa. V roce 1843 měla nejstarší táborská kašna na mále. Táborský magistrát nechal zbudovat novou kašnu v severozápadním rohu náměstí. Vytvořili ji tesařský mistr Jan Ryba a kameník Jan Šalda. Když se kašna začala napouštět, jižní strana nevydržela a pukla, protože neměla žádnou opěru. Patrně kolem roku 1850 byla přenesena na dnešní náměstí Mikuláše z Husi, kde stojí dodnes. Jelikož se nová kašna neosvědčila, došlo k opravení staré kašny a pod datum 1568 bylo vytesáno datum 1848. Dle prof. Karla Anderleho z táborské reálky se původní renesanční kašna nacházela v severozápadním rohu náměstí a před instalací nové kašny byla rozebrána. Anderle vychází jednak ze vzpomínek pamětníků, tak i ocelorytiny Karla Würbse, která zachytila novou kašnu.
Rytíř zdobící kašnu je symbolem městských práv tzv. Roland. Tento rytíř je spojován i s postavou Michala Koudely ze Žitenic. Toto tvrzení je uvedeno v druhém nejstarším popisu Tábora, který vydal anonymní autor roku 1829 v časopisu „Jindy a nyní“. Jedná se o smyšlenou postavu, protože soudobé prameny z 15. stol. o jeho existenci mlčí. Údajně měl v jeho náruči zemřít Jan Žižka u Přibyslavi. František Dušan Zenkl, táborský rodák a autor nejstarších průvodců po Táboře rytíře ztotožňuje s Petrem Hromádkou z Jistebnice. Básník Ladislav Quis, který v letech 1863–1868 studoval na místním reálném gymnáziu uvedl ve své „knize „Kniha vzpomínek“, že Blaťáci se při poutích na Svatou Horu před rytířem klaněli a pokládali ho za sv. Václava.
Kašna po roce 1848 prošla několika opravami (1877 Fr. Klier), byla obnovována polychromie na soše rytíře, ale k postupnému chátrání kašny stejně docházelo. V roce 1913 dokonce z praskliny vytékala voda. K radikální rekonstrukci město přistoupilo v polovině dvacátých let 20. stol. Jan Vítězslav Dušek nejprve 2. 9. 1925 sejmul sochu a 10. 1. 1927 sloupek. Během této doby Duška upozornil prof. Dr. Theodor Petřík, že rytíř kdysi stál na vysokém sloupku (Würbs), který se v průběhu času ztratil. Dne 7. 5. 1928 byla podoba kašny obnovena v podobě, kterou známe dnes. K další opravě kašny došlo roku 1968, kdy probíhalo předláždění Žižkova náměstí a výměna inženýrských sítí. Bohužel při těchto pracích neproběhl archeologický průzkum, takže se nenávratně ztratily informace o původním rozvodu vody, zástavbě náměstí apod.
Děkanský kostel Proměnění Páně na hoře Tábor
V sedmdesátých letech 15. století začala výstavba kostela v severním rohu náměstí, na nejvýše položeném bodě ostrožny. Původní dřevěnou stavbu spatřil humanista Enea Silvio Piccolomini, papež Pius II., který v roce 1451 po dvakráte navštívil Tábor. O zdejším kostele se vyjádřil: „Mají jakýsi dřevěný dům, podobný venkovské stodole, ten nazývají chrámem, zde káží lidu, zde vykládají denně zákon, zde mají jediný oltář, ani posvěcený není…“.
O něco později se přidala stavba radnice na západní straně náměstí. Do výstavby obou objektů zasáhl stavitel mistr Staněk z Menšího Města pražského. V roce 1512 zaklenul loď kostela a celou stavbu dokončil. Kostel je zasvěcen proměnění Páně na hoře Tábor. Vedle mistra Staňka se na stavbě pozdně gotického halového trojlodního kostela podíleli i další stavitelé jako mistr Burian z Tábora, který zřejmě vystavěl kostelní věž, mistr Beneš a neznámý stavitel, který kolem roku 1513 vytvořil sklípkovou klenbu presbytáře kostela.
Mistr Staněk vtiskl vnitřku kostela podobu síňového trojlodí se síťovou klenbou v hlavní lodi a křížovou v bočních lodích, které podpírá šest osmibokých sloupů. Presbytář je sklenut vzácnou sklípkovou klenbou. Chrám je 48 metrů dlouhý (jen loď má 31 metrů) a široký 26 metrů. Chrám je pozdně gotický s pozdějšími renesančními a barokními vnitřními i vnějšími úpravami. Osmiboké sloupy jsou vysoké 18 metrů. Na klenbě v hlavní lodi jsou vyobrazeny znaky řemeslnických cechů, které přispěly na stavbu kostela. Kostel kryje prejzová střecha na gotickém krovu. V chrámu je 10 oken umístěných v gotických ostěních s barevnými vitrážemi umístěnými do kostela v letech 1897, 1913 a 1933.
Výška věže se udává mezi 80–85 metry, podle starých měrných jednotek měla 264 stop, tedy 83,44 metry. V Zenklově Průvodci po Táboře a okolí z roku 1886 je uvedena výška věže 83,5 metru. Na počátku 20. století věž dvakrát přeměřil stavitel Matějka. Podvakráte naměřil od špičky hromosvodu po patu věže 85 metrů. Dne 27. ledna 1930 provedl měření výšky pan Šíp ze stavebního úřadu pomocí trigonometrie ze dvou stran. Vždy naměřil 77 metrů 26 centimetrů. Dnes se výška věže uvádí 77,8 metrů. Věž má jednu zajímavost. Jižní strana věže je vyšší než severní, tudíž věž děkanského kostela je šikmá. Až do roku 1956 byl ve věži byt hlásného (zvoníka, věžného). Jeho povinností bylo v noci každou čtvrthodinu troubit, udržovat věž, natahovat hodiny (měly tří závaží, každé z nich vážilo víc jak 1 q, dnes jsou hodiny moderním chronometrem poháněným elektřinou) a hlídat město před požárem. Pokud začalo hořet, zatroubil smluvený signál a začal být srdcem zvonu v krátkých intervalech o jeho stěnu. Podle místa požáru, byl na příslušný zvon: pokud hořelo ve městě, rozezněl Václava, pokud na předměstí, byl o „Poledník“ (sv. Dominik) a v případě požáru v okolí města rozezvučel „Zadáka.“
Obvodové zdi kostela na jeho jižní straně do náměstí obklopily dřevné krámy táborských řemeslníků, které zachytil v roce 1602 Jan Willenberg na nejstarším vyobrazení kostela (14. 3. 1602 po požáru, který způsobil zásah blesku 7. 3.). Krámce byly zbourány v roce 1678.
Požáry, které město často postihovaly, proměňovaly architekturu kostela. Po ničivých požárech v letech 1532 a 1552 získal kostel renesanční štíty na střeše a na průčelích, a nové zvony, které jeden z požárů roztavil. Barokní prvky se na kostel dostaly v sedmdesátých letech 17. století, neboť kostel byl poničen během obléhání města v letech 1620–1621 dělostřelbou. Samotná věž byla těžce poškozena. Dokonce hrozilo její zřícení, a proto byly z věže sneseny zvony a orloj přenesen na nově vybudovaný barokní štít radnice. Barokní úpravy provedl italský stavitel Giovanni da Capauli. Věž získala svoji typickou barokní trojstupňovou báň se dvěma lucernami. Na opravách se podílel i pražský stavitel Tomáš Khaczel.
Císař Karel VI. povýšil zdejší kostel 25. července 1720 na děkanský. V roce 1795 byl osazen nový barokní oltář od sochaře Ignáce Hammera z Březnice. Oltář doplnil roku 1860 obraz Proměnění Kristovo na hoře Tábor od faráře z Deštné Bedřicha Kamarýta. Prostor před kostelem do náměstí ozdobilo sousoší Piety z krypty klášterního kostela Narození Panny Marie a ještě sochy sv. Floriána a sv. Donáta. V roce 1854 byly před kostelem vysazeny dva jírovce maďaly na počest sňatku císaře Františka Josefa I. a Alžběty Bavorské. Jírovce nahradili na tomto místě tři lípy a vojenský kříž, které ještě zachycuje ocelorytina Karla Würbse.
Svou stopu do podoby táborského děkanského kostela vtiskl architekt Josef Mocker v letech 1896–1898. Během rekonstrukce kostela byl barokní oltář z roku 1795 nahrazen novým neogotickým, který vytvořil pražský řezbář a sochař Josef Krejčí. Trojlodí a presbytář pokryly polychromované nástěnné malby, které byly odstraněny v letech 1940–1941. Ve dvacátých letech (1927–1929) 20. století byly znovu oplechovány barokní báně a osazena nová korouhev, o což se postaral klempíř Leopold Pammer, jehož otec byl hlásný. Sám Leopold Pammer se narodil v bytě hlásného v kostelní věži, kam dnes chodíme na vyhlídku. Poslední celková rekonstrukce kostela (exteriér i interiér) proběhla v letech 2006–2019.
Radnice
Od kostela se přesuneme k druhému nejstaršímu objektu na náměstí, ke Staré radnici. Vznik radnice je spojen i s ekonomickým rozmachem města, které si na konci 15. století mohlo dovolit postavit výstavní chrám, honosnou radnici, centrum správy města, a ještě údolní nádrž Jordán, trvalý zdroj vody pro město.
Na místě radnice stávaly tři polozemnice a později rychta. Na jejich místě začala na konci 15. století postupně vyrůstat radnice, na jejíž stavbě se podíleli stavitelé Wendel Roskopf a mistr Staněk z Menšího Města pražského. Roskopf vybudoval v první patře reprezentativní, druhý největší gotický sál v České republiky, jenž sloužil ke shromážděním městské rady i celé obce. Wendel Roskopf ozdobil radniční palác opukovým znakem města, na jehož rámu zpodobnil Jana Žižku, Prokopa Holého, Jana Husa, Jeronýma Pražského a adamity připomínající husitskou minulost města. Původní gotickou podobu radnice bohužel nezachytil žádný malíř. Radnice se poprvé objevu na Hollarově rytině Tábora, která zachycuje obléhání města v letech 1620–1621. V polovině 17. století získala radnice svojí barokní podobu – barokní štít s věžičkou, kam byl roku 1656 umístěn orloj z kostelní věže. Na barokní úpravě radnice se podílel stavitel italského původu Antonio de Alfierri.
Další změny přišly se vznikem regulovaného magistrátu v roce 1788, neboť byrokratický aparát potřeboval pro své úřadování více prostoru. Proto došlo k prvnímu přepříčkování části radničního paláce a jeho přepatrování (1788–1789). Ve třicátých letech 19. století (1839) byla přepříčkována a přepatrována další část sálu do náměstí. Z velkého gotického sálu tak zůstala jen malá část. Radnice sloužila nejen jako sídlo městské správy, ale také jako sídlo krajského soudu (cca 1850–1871) a od roku 1878 městského muzea. Josef Niklas vtiskl Staré radnici a radniční věži její současnou novogotickou podobu v letech 1876–1878. V období první republiky se gotický sál vrátil do své původní podoby, došlo k odstranění příček a pater. Po druhé světové válce obsadilo celou radnici muzeum. Správa města se přesunula do domu čp. 3 a 4.
