František Bílek a Otakar Březina
(6. 11. 1872 Chýnov – 13. 10. 1941 Chýnov) a (13. 10. 1868 Počátky – 25. 3. 1929 Jaroměřice nad Rokytnou)
Společný portrét umělecké dvojice vytvořil Pavel Piekar na základě jejich hlubokého přátelství, které trvalo od seznámení v roce 1900 až do smrti Otokara Březiny v roce 1929. František Bílek se stal takřka výhradním ilustrátorem Březinových děl – po jeho smrti mu také vytvořil sousoší s příznačným názvem Umělec a jeho sestra bolest.
Představitel secesního symbolismu, chýnovský rodák František Bílek vyrůstal ve výrazně nábožensky orientované rodině. Studoval na reálném gymnáziu v Táboře, kde se projevil jeho výtvarný talent, který prohluboval ve studiu sochařství na UMPRUM u prof. Josefa Maudera. Bílek brzy dosáhl uznání v podobě získání stipendia Vojtěcha Lanny ke studiu v Paříži (1891), kde vznikla jeho první zásadní sochařská díla: Golgota (Kalvárie) a Orba (Orba je naší viny trest), která však nebyla ve své době pochopena. Vrátil se do Chýnova, kde si v roce 1898 postavil podle vlastního návrhu dům s ateliérem, tzv. „chaloupku“. Trvale v ní působil do roku 1902, kdy odešel se svou ženou Bertou roz. Nečasovou do Prahy, aby se sem definitivně vrátil až v roce 1939. Sochařské dílo Františka Bílka je s Táborem osudově spjato v mnoha realizacích. Tábor se může pyšnit jeho největším veřejným pomníkem, a to v podobě Mistra Jana Husa. Bílek je pochován na chýnovském hřbitově pod svojí monumentální sochou Modlitba nad hroby.
Otokar Březina, vlastním jménem Václav Jebavý, byl spisovatel a básník. Jeho literární dílo představuje ucelený vrchol českého literárního symbolismu. V roce 1907 uzavřel devětatřicetiletý básník svoji tvorbu – krize básníkovy poetické základny byla doprovázena i krizí symbolistických výrazových prostředků. Od té chvíle pouze dál rozvíjel své filosofické myšlení a jeho plody svěřoval sporadicky – po vzoru dávných mudrců – pouze v osobních hovorech svým přátelům.
text: Lenka Zajícová
Tváře jižních Čech 2023