Židé v Táboře

23. 1. 2018  •  publikoval(a): Kateřina Nimrichtrová  •  rubrika: Archív - exkurze
synagoga

20. ledna 2018

Dějiny židovského osídlení na území českých zemí se začaly psát v 11. století, kdy se objevují první zprávy o jejich přítomnosti na našem území. Židovské komunity vznikaly ve středověku hlavně ve městech, kde se mohli Židé uplatnit jako obchodníci a finančníci. Židé byli v českém království pouze trpěnou menšinou pod ochranou krále. Ovšem panovníkova ochrana nebyla vždy stoprocentní. Židovské pogromy se nevyhnuly ani našemu území. Zřejmě největší pogrom se odehrál v roce 1389 v pražském židovském městě, při němž zemřelo několik tisíc Židů. Zlaté časy pro českou židovskou komunitu nastaly v době panování Maxmiliána II. a Rudolfa II. Příznivé období pokračovalo ještě do počátků třicetileté války.

Právě třicetiletá válka přivedla Židy i do Tábora. Po obsazení města císařskou armádou v listopadu 1621 bylo nuceno zdejší obyvatelstvo odevzdat vysoké „výpalné“ v hodnotě 60 000 zlatých. Z každého domu musel majitel zaplatit třetinu odhadní ceny, což nebylo v možnostech zdejších měšťanů. Armáda proto zabavila, co našla: oblečení, nádobí, nábytek, šperky, zvířata atd. Jelikož vojáci neznali hodnotu zabavených věcí, pozval táborský gubernátor Maxmilián Bechlar z Memingen do Tábora Židy: Izáka Brašovského se syny Zachariášem a Wolfem z Týna nad Vltavou, a Mojžíše Bechyňského se syny Isákem a Jakubem ze Soběslavi. O židovském osídlení Tábora před rokem 1621 se dochovaly pouze kusé zprávy. Od roku 1622, kdy přišli zmínění Židé z Týna nad Vltavou a Soběslavi, je s určitostí zaznamenáno trvalé osídlení židovské komunity v Táboře. Židé tu nežili v ghettu, ale rozptýleně po městě.

V roce 1634 získali Židé ke zřízení svého hřbitova Pakostovskou zahradu, která se nacházela pod křesťanským hřbitovem u kostela sv. Filipa a Jakuba. Zahradu měli pronajatou na věčné časy za 4 zlaté ročně. Starý židovský hřbitov se během staletí rozšiřoval, sahal od dnešní Korandovy ulice po Bechyňskou ulici. V roce 1652 získali do věčného nájmu Velibradovský dům čp. 282 na dnešním Tržním náměstí. V domě si zřídili svoji modlitebnu. Město jim tento dům věnovalo i z toho důvodu, že se nehodil pro provozování živnosti. Na židovskou modlitebnu se hodil, neboť tu Židé svými modlitbami nikoho nerušili. Modlitebna sloužila svým účelům až do roku 1885, kdy byla otevřena nová synagoga Na Parkánech.

Už v roce 1650 hrozilo táborské židovské komunitě vyhnání z města, neboť zemský sněm vydal nařízení, jímž povolil vykázat Židy z obcí, kde nebyli usazeni před rokem 1618. Spor mezi táborskou a židovskou obcí týkající se vyhnání zdejší komunity skončil roku 1675 podepsáním smlouvy, která zaručila Židům, že mohou ve městě zůstat, ale museli platit tzv. Schutzgeld ve výši 45 zlatých, nesměli bydlet na náměstí a v dnešní Pražské ulici, nesměli zaměstnávat křesťany atd. Císař Leopold I. posunul datum usazování Židů až na rok 1657, což pomohlo i táborskému židovstvu.

Tendence vyhnat Židy z Tábora se objevily ještě několikrát. Asi vůbec poslední pokus o vyhnání je datován do roku 1842, kdy zdejší magistrát jednal o udělení statutu horního města, neboť mělo dojít k obnovení těžby stříbra na Horkách. Podle nařízení Ferdinanda III. z roku 1648 nesměli žít v horních městech žádní Židé. Ani tento pokus nevyšel.

Táborská židovská komunita dlouho čítala osm rodin. Na konci 17. století zde žilo 39 osob. Roku 1726 vydal císař Karel VI. familiantský zákon, který omezil počet židovských rodin v Čechách na 8 541. Tento počet stanovil tzv. normální rok 1725. Familiantský zákon tak stanovil numerus clausus – nepřekročitelnou hranici počtu židovských rodin. V Táboře čítal numerus clausus osm rodin. Každá z osmi rodin získala své rodové číslo.

Židům nebyla nakloněna ani císařovna Marie Terezie. Po jejím nástupu na trůn v roce 1740 vypukla válka o rakouské dědictví. V roce 1744 Marie Terezie vykázala Židy z českých zemí, protože je podezřívala ze špionáže pro Prusy. Toto nařízení dopadlo zejména na pražskou židovskou obec. Ovšem odchod pražských Židů měl dopad na hospodářství celého města. Na přímluvu šlechty i pražského arcibiskupa se mohli pražští Židé vrátit zpět v roce 1748, ale museli platit toleranční daň, která se vztahovala na všechny Židy žijící v českých zemích.

Syn Marie Terezie, Josef II., se k Židům zachoval zcela opačně. Jeho zákony umožnily Židům navštěvovat univerzity, které jim do té doby byly zapovězeny. Zrušil povinnost bydlet v ghettech. Povolil Židům najímat byty kdekoliv. Odstranil označení Židů žlutým kolečkem či žlutým kloboukem. Všichni Židé museli od roku 1787 přijmout německé rodinné jméno. Zpřístupnil Židům všechna řemesla. Povolil jim obdělávat půdu, ale nadále přetrvával zákaz zaměstnávat křesťany. Od roku 1788 museli Židé sloužit povinně v armádě.

V roce 1769 se usnesla táborská komise pro průmyslové povznesení města a kraje na tom, že židovské obyvatelstvo musí být odděleno od křesťanského obyvatelstva. Židovská komunita měla být přestěhována do dnešní Žižkovy ulice podél hradeb. Židé by měli i vlastní branku v hradbách, kudy by vstupovali do města. Kromě segregace židů komise jednala také o omezení židovských obchodů v dnešní Pražské ulici. Omezení židovského obchodu přinutilo některé příslušníky ke změně povolání, začali se živit jako zemědělci a řemeslníci (řezníci, perníkáři, mydláři, sedláři, sklenáři, punčocháři kromě pletení vlněných punčoch, povozníci).

I přes nařízení familiantského zákona se zdejší židovská komunita rozrostla na 18 rodin. Zdejší židovské rodiny přijali v roce 1787 jména Guttmann, Goldstein, Freund, Eichberg, Stern, Šrámek a Mendl. Počet Židů v Táboře nadále rostl, neboť v roce 1830 zde žilo již 32 rodin. Roku 1840 čítala zdejší komunita 212 osob, které obývaly 36 domů. Od roku 1848 mohli Židé zakupovat pozemky a zaměstnávat křesťany a od roku 1852 mohli nabývat i domovní majetek.

Ve druhé polovině 19. století začali Židé v Táboře zakládat vlastní spolky: Chevra-kadiša 1874, Chanuka 1887 a Libanon 1869. Založili i vlastní školu, která sídlila v Pražské ulici čp. 156, ve Střelnické ulici čp. 242, v Kotnovské ulici čp. 138 a nakonec v Koželužské ulici čp. 142. Vyučovacím jazykem se stala němčina. Škola fungovala do roku 1897, kdy byla zrušena na nátlak veřejnosti právě kvůli německému vyučovacímu jazyku. Na počátku devadesátých let 19. století byl starý židovský hřbitov plný. Proto židovská obec zakoupila pozemek na dnešním Píseckém rozcestí, kde zřídila nový hřbitov obehnaný zdí a do dnešní ulice Čsl. armády stála obřadní síň, márnice a byt hrobníka podle projektu Františka Kliera. Už v roce 1935 byl i nový hřbitov zaplněn a bylo zapotřebí najít nové místo pro další hřbitov. K realizaci dalšího židovského hřbitova již nedošlo, neboť přišla okupace. V roce 1941 byly oba zdejší hřbitovy zrušeny, náhrobní kameny odvezla táborská kamenická firma Herzán nástupci. Ohradní zeď nového hřbitova zbourali sami zdejší Židé. Oba hřbitovy dnes připomínají pomníky.

Židovská komunita dosáhla v osmdesátých letech 19. století počtu 495 osob. Židovská modlitebna na Tržním náměstí takto velkému počtu osob nemohla stačit. Židovská obec zakoupila parcelu mezi ulicemi Na Parkánech a Hradební, kde vystavěl František Klier podle projektu Josefa Staňka synagogu v maurském stylu s prvky románského slohu. Stavba probíhala v letech 1883–1885 a stála 40 000 zlatých. Nový svatostánek se židům otevřel 17. srpna 1885 za přítomnosti pražského rabína Marka Hirsche. Svým účelům sloužila až do roku 1941. Od té doby sloužila hlavně jako skladiště. Po válce převzala synagogu do majetku plzeňská židovská obec. Bohužel plzeňská obec neměla peníze na opravu zdejší synagogy a ani zřízení koncertní síně s galerií nevyšlo. V roce 1977 byla synagoga v Táboře zbourána.

Židovská komunita v Táboře od konce 19. století poměrně vzkvétala. Nejčastěji se Židé živili jako živnostníci. Provozovali obchody se smíšeným zbožím, střižním zbožím, galanterií, koloniálním zbožím, řeznictví a uzenářství, obchod vlnou, peřím, kůžemi a kostmi, obchod železným zbožím, obchod vínem a lihovinami, trafiky, obchod obilím, kupecké obchody, krejčovství, krupařství atd. Zřejmě nejvýznamnějším podnikem s židovskými majiteli byla sladovna u nádraží, kterou založili Emanuel Vodička (majitel domu čp. 101 v Klokotské ulici) a Antonín Rudolf. Mezi zdejšími Židy působili i lékaři, právníci a úředníci. Někteří zasedali i v obecním zastupitelstvu, např. Jindřich Guttmann, Alfréd Guttmann, Eduard Stern a další.

Před okupací čítala táborská židovská obec necelých tři sta osob. Se vznikem protektorátu Čechy a Morava vstoupily v platnost různá nařízení proti Židům. V březnu 1939 byli propuštěni Židé ze zaměstnání ve veřejné správě, lékaři a advokáti nesměli vykonávat své povolání. V červnu 1939 vstoupily v platnost Norimberské rasové zákony. Židovské děti nesměly od srpna 1939 navštěvovat školy. Židé nemohli chodit do divadel, kin, do parků, kaváren, restaurací, do lázní, do společenských místností, na úřady a do obchodů jen ve vyhrazené hodiny. Od září 1939 nesměli vycházet po 20 hodině. Nesměli jezdit dopravními prostředky, auta jim byla zabavena. Museli pořídit soupis svého majetku, který jim byl později zabaven. Příděly potravin i další potřeby podléhající přídělovému systému byly pro židovské občany sníženy na polovinu. Řada potravin byla Židům úplně zapovězena: marmeláda, ovoce, ryby, drůbež, zvěřina, cukrovinky, víno, cibule, káva, česnek, maso, vejce, bílé pečivo, umělý med, mléko, kyselé zelí, kvasnice. Nedostávali poukazy na boty, ani šatenky. Židé z Tábora byli přestěhováni na Staré Město, v některých bytech bydlelo i více rodin. Židé pracovali v zemědělství na okolních velkostatcích, podíleli se na výstavbě slévárny MAS Sezimovo Ústí, uklízeli město, odklízeli sníh atd. Od 1. září 1941 museli nosit žlutou hvězdu s nápisem „Jude“. Pro potravinové lístky si od roku 1941 chodili do domu čp. 142 v Koželužské ulici, kde sídlila židovská náboženská obec, aby se nepotkávali v zásobovacím oddělení městského úřadu s árijským obyvatelstvem. Na úřady měli přístup pouze ve vyhrazený čas: v sobotu od 8:30 do 9 hodin. Od 12. února 1942 měli Židé zákaz vstupu na Žižkovo náměstí, do Pražské ulice, Palackého třídy, dnešní třídy 9. května, Budějovické ulice a na Pražské Předměstí. Tyto ulice a náměstí směli používat pouze při návštěvě úřadů a obchodů.

Odsun táborských Židů proběhl ve dvou transportech 12. a 16. listopadu 1942. Přímo z Tábora odjelo do Terezína 131 osob. Ve městě zůstalo ještě několik osob židovské národnosti, které byly ve smíšených manželstvích. Jejich odsun proběhl až na podzim 1944. Po válce se do Tábora vrátilo pouze 17 osob.

 Mgr. Jitka Vandrovcová

S1